Únor 2016

S Disneym po východním pobřeží USA - Kafe a námořnička

29. února 2016 v 4:31 | biamart |  Z cest
Pro další vyprávění je dobré znát dvě věci. Tou první je skutečnost, že v pokojích hotelů máme k dispozici konvice na překapávanou kávu. Překapávaná káva není zrovna mým oblíbeným šálkem čaje, navíc zde, i podle znalců, je to spíše obarvená teplá voda. No dobrá, když se osladí, lepší než nic...

Druhou věcí je fakt, že děvčatům uniformy velmi sluší. Velmi.

Minule jsem se zmínil, že dětské reakce na Disneyho Fantasii jsou všude stejné, že reagují smíchem, někdy i pláčem a pravidelně úlekem při prvním šlehu Kostěje Nesmrtelného, a je jedno, jestli je to v New Yorku, indiánském kasinu nebo Annapolis. Nyní to beru zpět, v Annapolis nikoliv, jednoduše proto, že obecenstvo v hale Námořní akademie USA se skládalo ze studentů školy a ti tedy rozhodně neplakali, jelikož by se to asi opravdu nehodilo. To ale neznamená, že večer nebyl nabit emocemi. Byl, a jakými!

Zamiloval jsem se. Zamiloval jsem se do jedné námořničky, nádherné, ve své slavnostní uniformě nesmírně elegantní. A nebylo to jen tak nějaké jednostranné vzplanutí, bylo opětované, i když z pochopitelných důvodů neobratně maskované buď předstíraným rozhovorem se spolužákem nebo zdáním, že její úsměv nepatří mně, ale popletenému myšáku Mickeymu na filmovém plátně. Srdce ale nelze tak jednoduše oklamat. Naše láska sice trvala jen dvě hodiny, a to ještě s dvacetiminutovou pauzou, ale i tak budeme oba dva na tento náš intenzivní prožitek vzpomínat ještě dlouhá léta.

Teď se prosím chvíli zasněte, jako se zasnívám já....

-----------------------------------------------------

Ještě chvilku!!....

------------------------------------------------------

Veškeré emoce však chladnou nepřístupností studeného deštivého počasí, které si na celé tři dny uzurpuje nárok na severovýchodní cíp USA. Na procházky ani pomyšlení, jedinou možnou venkovní činností je úprk do obchodu a z něj. Návštěva obchodu se jeví nutnou pro přežití, úprk před zimou a deštěm nutným pro zachování fyzické kondice a zdraví. Přesto má pobyt v dešti své nezanedbatelné kouzlo. Zažijete na vlastní kůži pocit, jaký denodenně zažíval čaroděj Mrakomor, než ho princ Velen vícemeně podvodem sprovodil z tohoto světa; pocit absolutního mokra.

No a když se vrátíte takto promočen a zmrzlý do hotelového pokoje, zatoužíte po nefalšovaně teplé a voňavé instatní polévce přivezené z Čech a až po chvíli vám dojde, že ta její pikantní tmavá barva je způsobena zapomenutým kávovým sáčkem v nádržce překapávače. A jen ten fakt, že podruhé překapaná káva s ní nemá společný už ani ten název, mi dovolí si s čistým svědomím pochutnat na pikantně přibarvené teplé a voňavé instantní polévce. Dobrou chuť!

S Disneym po východním pobřeží USA - Pekvotové a Annapolis

23. února 2016 v 2:02 | biamart |  Z cest
Co si asi vybavíme pod názvem Pekvotové? Pokud nejsme zběhlí ve znalostech národů severní Ameriky, těžko budeme vědět, že se jedná o jeden z kmenů amerických Indiánů, kteří již v 17. století žili a bojovali na území dnešního Connecticutu.
A co si vybavíme v souvislosti s Indiány? Myslím tím dnešními. Nejsou to jejich artefakty a způsob života známý z nejrůznějších klasických příběhů o dobývání amerického území evropskými emigranty. Jsou to kasina. Neprovozuje-li kmen kasino, není žádným kmenem.

Již zmínění Pekvotové byli decimováni jak vysilujícími boji z osadníky i indiánskými konkurenty, tak i nemocemi, kterým nedokázali čelit. Potomci Pekvotů, z nichž však dnes není čistokrevný ani jeden, jsou dnes usazeni v Mashantucket Pequot, jedné z nejstarších indiánských rezervací severní Ameriky.

Očekávané uznání za národ ze strany federálních úřadů roku 1983 vedlo ke snahám o založení muzea Pekvotů, čehož bylo dosaženo založením Binga v roce 1986 a následně kasina Foxwoods Resort o šest let později. Příjmem z provozu kasina je financováno muzeum i další společenské organizace a aktivity indiánského kmene Pekvotů.

Toto vše se dozvíte prohlížením internetu, pro mne, odkojeného sledováním amerických seriálů a zkušenostmi české reality napadá ještě jednoznačné slovo vystihující smysl kasin, pračka.

Přijíždíte-li do rezervace zvlněnou lesnatou krajinou Connecticutu, již z dálky vidíte mohutné stavby Foxwoods Resort Casino, čtyři hotely, několik kasin, řady aut přijíždějících i odjíždějících. Kromě toho je uvnitř velký sál, do něhož jako učínkující vcházíte dveřmi, na nichž je psáno, že "throuhg these doors are the most talented people in the world".

Představení Disneyho pohádek ve spojení s hudbou světových klasiků je pro většinu dětských posluchačů, navštěvujících koncerty se svými rodiči, vůbec prvním setkáním s vážnou hudbou. Děti jsou pozorné, reagují na hudbu i film spontánně, takže se mnohdy ozve smích, někdy pláč, když umírá víla, jednou i úlek z výbuchu sopky, který hudebně doprovází motiv Kostěje ze Stravinského Ptáka Ohniváka. A reakce jsou všude stejné, ať je to v New Yorku, Newarku, v indiánském kasinu či v Annapolis.

Apropo, Annapolis. Jeden den volna, v dohledu Washington, za zdmi hotelu a přilehlého obchodního centra nepropustné divoké lesy a půlhodiny cesty centrum města, jednoho z mnoha, které vůbec neznám. Teď co s tím? Jet do Washingtonu, jednoho z nejvýstavnějších a nejrásnějších amerických měst, které mám ale ještě v živé paměti z poslední návštěvy před čtyřmi lety? Dát se někam nazdařbůh lesy a prožívat ticho a mírné ševelení přírody u jednoho či více mořských zálivů nebo říčních toků Marylandu? Po upozornění "sportovněběhajícího" spolubydlícího, jenž ráno pral zablácené boty z podmáčených lesů, jsem se rozhodl pro návštěvů downtownu města Annapolis. A rozhodl jsem se rozhodně dobře.

Annapolis je hlavním městem státu Maryland. Žije v něm zhruba 37 tisíc obyvatel a je to rozkošné přístavní městečko, ve kterém jakoby se zastavil čas. Připomíná mi podobná města, která jsou k vidění od Baltu na sever. Úzké uličky plně hospůdek, barů, obchůdků se suvenýry. Součástí města je i Námořní akademie americké armády, jejíž budovy, sice odděleny zdí, přímo sousedí s ulicemi rodinných vilek. Nikde však žádné hlídky, nic, co by naznačovalo, že se zde nachází armádní komplex. Kousek za přístavem se nachází Saint Mary`s High School, kde zrovna končilo vyučování. Na studenty čekali ve způsobně zaparkovaných automobilech jejich rodiče, prostě všechno tak, jak má být. Na kopci v centru města stojí majestátní budova Maryland State House, kde v letech 1783 až 1784 zasedal Kongres Konfederace; Annapolis bylo v tu dobu vlastně hlavním městem. Celá prohlídka města mi trvala hodinu, i když jsem tam pobyl určitě déle a mohl bych ještě dýl. A pokud budete mít cestu kolem, neváhejte. Třeba jen posedět v jedné z kaváren a být. Být.

Jinak se mám dobře. Proč? Protože kde jinde se vás zeptá policista nastupující do svého auta: "Jak se máte?"

S Disneym po východním pobřeží USA - 1

19. února 2016 v 5:41 | biamart
Psát a tím i zacházet do podrobností o mém chystání a trávení času před cestou, mimochodem tentokráte i docela dlouhou, je tak trochu nošením hřibů do lesa, tedy v mém případě. Stop!! Never more!

Poprvé se mi na ruzyňském letišti stalo to, co je v odlehlejších destinacích celkem normální, přemluvit slečnu u odbavení, aby se mi pokusila alespoň na delší ze dvou letů (Curych - Newark) zajistit místo u uličky. Napřed sice odmítla s tím, že jako skupina to již máme určené, já však vykouzlil kočičí oči a řekl: "Zkuste to.." A bylo to.

Cesta z letadla, dosednuvšího na newyorské letiště v Newarku, až na území Spojených států byla rekordně rychlá. Nepočítám-li tedy tu zradu, že první vytvořená fronta, které jsem se účastnil i já, byla tou absolutně nejpomalejší.

Ubytování nám vymysleli v klidném prostředí mezi městy Morristown a Madison. V tak klidném, že zde není níc kromě hotelu, aut, pošty a nádraží. A zimy, ale ta by byla asi i jinde. Vlaky tu houkají tak, jak houkají v amerických filmech a tři oslnivé reflektory rozzáří okolí jako padající kometa. V noci máte pocit, že vám vlak projede ložnicí. No, zatím se to bohudík nestalo.

Zkoušíme na projekt Disney - Fantasia, Live in Concert, který se bude konat následující měsíc v sedmnácti městech na východním (nebo v jeho blízkosti) pobřeží Spojených států. Ale pozor, název přece jen poněkud klame. Ono to není jen tak nějaké hraní ke kreslené grotesce. Dvě části z Beethovenových symfonií, Čajkovského Louskáček, Debussyho Svit luny (v úpravě pro orchestr), výběr ze svity Pták Ohnivák Igora Stravinského a, aby toho nebylo málo, po pauze ještě Ponchielliho Tanec hodin, Čarodějův učeň Paula Dukase, pompézní Pomp a Circumstance Ewarda Elgara a Respighiho Římské pinie jsou důvodem, proč se mých deset bílých košil již třese v kufru nedočkavostí.

První zkouška v New Jersey proběhla a část československé populace využila blízkosti New Yorku a vydala se vlakem na Manhattan. Jelikož já již podobnou rychlou návštěvu města měst zažil, s tím rozdílem, že místo tmy mi bránila v rozhledu ranní mlha, rozhodl jsem se pro cestu do hotelu, večeři a procházku do nejbližšího obchodu s vínem a dalším mně již nic neříkajícím alkoholem, vzdáleném zhruba dvě a půl míle od hotelu.

Takzvaný víceúčelový šátek jsem různě přeskládal přes hlavu, nasadil klobouk a rukavice a vydal se do tmy a zimy nalézt smysl osamoceného života. Od nádraží Convent Station, které se nalézá od našeho dočasného stanoviště co by kamenem dohodil, jsem se vydal po cyklistické stezce napřed špatně, pak už dobře směr downtown města Madison. Míjel jsem osvětlené, i když prázdné hřiště amerického fotbalu a univerzitní kampus, mne míjely vlaky jezdíci do New Yorku a z New Yorku. Cestou jsem potkal postavu, která mohla být dívkou, ale raději jsem to moc nezkoumal. Člověk nikdy neví, co by se z takového zkoumání mohlo zde v Americe vyklubat. A pak ještě jednoho běžce, který již zdaleka svítil jak vánoční stromeček, což bylo fajn, jinak by mne jeho hlasité HELOU ze tmy pěkně vyděsilo.

Bez úhony jsem prošel i rezidenční čtvrtí, ačkoliv mě značky upozorňovaly, že zde aktivně působí sousedská hlídka. Jda s hlavou zabalenou v šátku a stetsonem vmáčklém do čela, působím na zdejší poměry asi důvěryhodně. Po hodině a čtvrt bylo cíle dosaženo, argentinský cabernet sauvignon schován v baťohu a zpáteční cesta o půl hodiny kratší... Asi zima a poklad na zádech způsobily tuto zřejmou anomálii.

Víte, vlastně mne baví toto psaní o ničem. Nikoho tím neurazím, navíc využiji klidu volného pokoje, než se vrátí jeden z návštěvníků New Yorku a pokoj se zaplní dojmy a postřehy a nápady a halasem.

Tak tedy dobrou, pro dnes.