Únor 2015

Japonské zápisky

14. února 2015 v 16:58 | biamart |  Z cest
Když mě v práci požádali, abych z nadcházející cesty do Japonska posílal krátké fejetony, trochu se mi do toho nechtělo. Už dlouho jsem nic nepsal a pokud ano, bylo to nejvíce o Japonsku a myslel jsem, že právě o něm nemám už co nového říci. Nakonec mne to ale bavilo, cesta přinášela nápady, které se druhý den hodily do tabletu, aby se večer po koncertě ubrousily hrany a poslaly do Prahy. Takže teď se pohodlně usaďte, vemte si dobrůtky a vínko a pusťte si nějaký super film nebo neobyčejnou muziku. Prostě, udělejte si báječný večer. A pokud na nic takového nemáte chuť, tak si třeba přečtěte tyto zápisky.

............................................

BALENÍ

Na pobyt v Japonsku se vždy těším. Jiné prostředí, jiné myšlenky, jiná kultura, která se však všemi možnými prostředky snaží vyrovnat té naší, přičemž ji často překonává. Vše funguje jak švýcarské hodinky, a tak ztratit se, jak v prostoru, tak v čase je takřka nemožné. Jenže… jenže než se v Japonsku objevíte, musíte absolvovat dvě tuze nepříjemné věci. Tou první je balení. Trpím psychickou poruchou, která se rok od roku zhoršuje a česky se jí říká "rajzefíbr". A tak již dva dny skládám, balím, vybaluji, rozhazuji, dávám zpět, přemýšlím, kolik vzít bílých košil, zda vydrží jedna dva koncerty, zda ne, zda tyto kalhoty a kolik, zda ne, kolik párů bot a jaké, když v Sapporu mrzne a sněží, zatímco v arabském Ománu pálí slunce a je pětadvacet stupňů, kolik náhradních strun a hlavně(!!) nezapomenout je dát do kufru, aby mi je při letištní kontrole nevyhodili, a ještě kolik těch nejroztodivnějších kabelů a přípojek, abych foťáky, tablety a jiné přístroje nevezl zbytečně a mohl tak být ve spojení jak s domovem, tak s Vámi. A právě v tuto chvíli ve mně stále silněji doutná jedna z těch nejtrapnějších lidských vlastností: závist. Závidím těm, kteří půl hodiny před odjezdem vytáhnou ze skříně kufr, naházejí frak, košile, spodky, políbí manželku a děti, podrbou psa… a jedou.

A tou druhou věcí? Uvidíte. Takže… vzhůru do Japonska!

Praha 30.1.2015


LET

Nejsme byznysmeni, nejsme ředitelé velkých firem ani politici, kteří si hoví v první třídě či ještě lépe v tzv. business class. Jsme muzikanti, kterým je k mnohahodinovému pobytu v letadle určen prostor, do něhož se vejdete jen vy a přitom se modlíte, aby si vedle vás nesedl někdo, kdo by přesahoval i do tohoto vašeho pidiúzemí. Sedíte-li na prostředním sedadle, okamžitě dáte ruce na opěradla a zvětšíte tím alespoň svůj prostor. Pokud to nestihnete včas, položí je tam někdo jiný. Sedět u uličky taky není žádná výhra, do vystrčeného lokte či klimbající hlavy vám stále někdo vráží a noha v uličce je vystavena nebezpečí přejetí servírovacím vozíkem. Pokud sedíte u okýnka, nemyslete, že se celou dobu budete kochat výhledem ven. Chvíli to vydržíte, a to stejně jen v případě, že nekoukáte do mraků, navíc v noci stejně nic neuvidíte. Naopak myslíte na to, abyste nemuseli často žádat své sousedy o prominutí, když potřebujete opustit své místo, na což oni ostatně myslí neustále taky. A abyste vydrželi tuto neměnnou polohu vsedě, snažíte se zabavit. Čtete, pak zkusíte hrát nějakou hru, pak vydržíte alespoň jeden film. Mezitím popíjíte vínko, se kterým kvůli neustálým turbulencím žonglujete jako zkušený artista a postupně doufáte, že vás všechny tyto činnosti pomalu ukolébají k spánku. Na hlavě sluchátka, z nichž do vašich uší plyne příjemná hudba, oči se pomalu klíží a už se těšíte, že se vzbudíte až při podávání snídaně pár chvilek před přistáním. V ten okamžik se ozvou záda, následují křeče v lýtkách a pocit, že už ani chvíli nevydržíte ve stejné pozici, se stupňuje, spánek v nedohlednu. Pohledy na kolem oddychující spáče vás přivádí k zoufalství a vaší jedinou možnou záchranou se v tu chvíli stane chemie v podobě prášku na spaní.

Nicméně, každý let jednou končí. Po čtrnácti hodinách strávených ve skrčené poloze je zřejmé, na co teď v hotelovém pokoji myslím. Dobrou noc.

Narita 1.2.2015



STŘÍPKY Z JAPONSKA

Nepříjemné věci zapomenuty a rázem jsme se ocitli v pohádce. Ono to zrána vypadalo trochu jako poplašná zpráva: "Nad Hokkaido zuří sněhová bouře, let nejistý". Let se ale konal a my konečně prožíváme ve sněhem zapadlém Sapporu první letošní nefalšovanou zimu. Sapporo mám rád, je to milé, klidné město, nezabloudím v něm, ulice do pravých úhlů. Poprvé jsme zde byli před osmnácti lety. Byl podzim a v jednom ze dnů volna se pár z nás rozhodlo vydat autobusem ke čtyřicet kilometrů vzdálenému sopečnému jezeru Šikocu, obklopenému hlubokými lesy a několika činnými sopkami. Miluji syté barvy léta, podzim není mým oblíbeným obdobím. Ale japonský podzim je jedinečný. Kaleidoskop barev, v němž vyniká až tmavě rudá barva listů javoru, musí zmást i opravdového cynika. Na tento výlet spolu se mnou určitě vzpomíná i náš bývalý kolega, který na zpáteční cestě při vystupování zapomněl v autobuse fotoaparát. Stálo ho to pouze cestu metrem k nádraží, několik minut vysvětlování v kanceláři a foťák měl ve svých rukou. Existuje i grandióznější příběh podobného charakteru. Kolega v tokijském taxíku zapomněl kameru. A pátrat po něčem takovém, jako je kamera, v něčem takovém, jako je Tokio, připomíná opravdu hledání jehly v kupě sena. S pomocí japonské kamarádky se mu podařilo obvolat několik desítek taxikářských společností v Tokiu a druhý den měl kameru u sebe. V Japonsku se sice věci ztrácí, ale neztratí. Pokud jste dostatečně identifikovatelní, třeba něco zapomenete v hotelovém pokoji, není výjimkou, že onu věc naleznete o několik dní později ve svém dalším hotelovém pokoji. Dávám tímto nechtě Japoncům těžký úkol, řekl bych nesplnitelný. Ztratil jsem brýle. Nevím kde, zda v hotelu, v autobuse, ve druhém autobuse, v letadle, někde jinde. Nepídím se po nich, nevím jak. Zároveň to není ani tragédie, mám ještě jedny. Tragédií se to ale může stát raz dva, právě proto, že už mám jen jedny…

Sapporo 2.2.2015



SAPPORO

Přípravy na Sapporo Snow Festival, který začíná 5. února, jsou v plném proudu a nás velmi mrzí, že těsně před jeho zahájením zimní Hokkaido opustíme a připravíme se tím o fascinující zážitek. Už teď v ulicích pracuje spousta sochařů, ztvárňujících ledové sochy a na hlavním náměstí vyrůstá obrovský sněhový výjev z Hvězdných válek…

Ale nejen uměním živ je člověk, sem tam musí myslet na něco prozaičtějšího, dejme tomu na jídlo. Jestli někdo neví, co návštěva typické japonské restaurace obnáší, tak vězte, že to není jen krásné, jemné servírování, desítky mističek naložených zdejšími specialitami, ale především test vaší fyzické schopnosti a odolnosti. Při konzumaci totiž sedíte v "indiánském" stylu. Před návštěvou restaurace se sice cítíte jako velcí hrdinové: "To přece není problém, alespoň půlhodinku vydržím!" Ale chyba lávky, tohle hrdinství vás přejde po dvou minutách. Věřte tomu, pokud necvičíte jógu, zkrácené šlachy na nohách se ozvou během okamžiku a nějaké myšlenky na jídlo či dokonce jeho labužnické vychutnávání jsou ty tam. Teď jen doufejte, že proti vám sedí podobně stižený Evropan, jenž ty vaše pod stolem natažené nohy bude tolerovat, případně pod váš nos natáhne ty své i on. Proto, i vzhledem k délce zdejšího svátku servírování jídla, není nejlepší navštěvovat tyto restaurace během našeho dne, který se skládá z přesunů, zkoušek, koncertů, tedy časového presu. A tak, abyste se spokojeně najedli, přicházejí v úvahu vlastně jen dvě možnosti. Návštěva baru, kde si při vstupu u automatu, podobnému výdeji jízdenek v pražském metru, vyberete podle obrázku jídlo, zaplatíte patřičný obnos, stvrzenku předáte obsluze kuchyně, která vás usadí ke stolu, nabídne zelený čaj a za několik minut vám donese objednané jídlo. Menu se skládá z polévky miso, hlavního jídla a salátu. Na stole je pak k dispozici voda a nejrůznější další pochutiny, které můžete, ale nemusíte vyzkoušet. Není-li poblíž žádný podobný bar, určitě tam je obchod s potravinami. V něm zakoupíte hotové jídlo, na výběr jich je vždy několik, necháte si ho ohřát v mikrovlnce a spořádáte, kde je vám libo, třeba na lavičce v parku. Těchto prodejen je ve městech nespočet, fungují nonstop, takže v Japonsku rozhodně hlady nezemřete. Jakákoliv jiná varianta, třeba zůstat hlady, je v Japonsku jednoduše nerealizovatelná.

Sapporo 3.2.2015




HOTEL OKURA

Déšť. Je to zvláštní, ale přesně tohle vás napadne, když vstupujete na japonské koncertní pódium. Potlesk japonského obecenstva připomíná bubnování kapek o listy stromů; zprvu lehký jarní deštík, který úklonou dirigenta a sólisty nabere na síle, aby hned v okamžení opět polevil. Vše má svá pravidla, při předávání květin déšť utichne, opět nabírá na síle, ze všech stran stejně, až podivně jednolitě. S posledním akordem koncertu do té doby proměnlivý déšť propukne v bouřlivé krupobití, doprovázené hromy v podobě výkřiků "Bravo!!" Opravdový zázrak ale přichází několik minut po koncertě, kdy již přestrojeni v civilu procházíte špalírem koncertních posluchačů, čekajících v zástupu na taxíky, a jste svědky jejich upřímné radosti. Potlesk na otevřené scéně, slova díků a uznání, a je jedno, jestli procházíte sám nebo ve dvojici či malé skupince, jsou právě tím důležitým okamžikem, kdy si uvědomíte, jak krásnou a v dnešním světě stále více a více potřebnou věc děláte. Kéž bychom těchto okamžiků zažívali často i jinde.

V Tokiu… nyní je možná ta správná chvíle zjistit, proč čeština, ač jinak velmi dbá na pravidla ohledně měkkého "i" a tvrdého "y", je zrovna v tomhle případě natolik benevolentní, aby po jasně tvrdé souhlásce dovolila "i". Jsem zvyklý právě z Japonska na TOKYO, které už na první pohled vypadá podstatně plnokrevněji než jeho česky psaný ekvivalent. Ale budiž, píši veřejně, takže… V Tokiu jsme ubytováni v hotelu Okura. Tento opravdu přepychový hotel je známý nám a, ač to asi mnozí nevědí, i literárně sečtělé veřejnosti. Nám proto, že při minulém pobytu před třemi lety jsme zde zažili noční zemětřesení, přičemž já, spě, o něm neměl ani potuchy; čtenářům proto, že zde Aomame, fiktivní hrdinka Murakamiho románu 1Q84, zavraždila šéfa, alias Lídra, náboženské sekty Předvoj. Věřím, že tentokrát zde nic tak dramatického nezažijeme, a když už, podobně jako já minule, vše zaspíme.

Tokio 4.2.2015


TOKIO

V Tokiu jsme se probudili do pošmourného čtvrtečního rána. Venku prší, je zima, cestou do koncertního sálu na Ikebukuro, jednu z tokijských čtvrtí, se déšť proměňuje v mokrý sníh. Inu, míříme na sever. Počasí tak zrovna vhodné k depresivním myšlenkám... Pojďme tedy na ně.

Když jdete na koncert, málokdy si uvědomíte, že před vámi nesedí jen jednolitý orchestr, ale především několik desítek lidských bytostí, z nichž každá prožívá svůj vlastní život. Nadarmo se netvrdí, že nejtěžší zaměstnání má klaun, který musí bavit a rozesmávat lidi, i když jemu samotnému je do pláče. Sice nejsme klauni, ale i my bavíme lidi tím, že v nich probouzíme nejrůznější emoce a tyto emoce se často nemusí shodovat s naší momentální náladou. Pominu-li osobní trable, jsou to většinou nemoci, které nám velmi ztěžují práci. Banality, jakými jsou v jiných profesích nic neznamenající rýma či kašel, jsou pro hudebníky noční můrou; zalehnuté ucho, jímž při každém polknutí projede bolest, horečka, při níž nevíte, jak dlouho udržíte nástroj v ruce. Navíc zájezd a s ním spojené přesuny, ať autobusem nebo letadlem a všudypřítomná klimatizace, jsou živnou půdou pro další zhoršování stavu.

Ale nepříjemná je i únava a ač jsou naše organismy na mezikontinentální, tím pádem i časové přesuny již zvyklé, přesto se někdy během dne objeví totální krize, kdy se svým tělem nejste vůlí schopni udělat vůbec nic. Představte si například slavnostní večer, na kterém zní Dvořákův violoncellový koncert, jeho druhá věta, nádherný, dojemný závěr, kde asi pět minut houslisté nehrají. Přijde-li v tento okamžik ona krize, jakože přijde, neudržíte otevřené oči, hlava se motá a přicházejí mdloby; vaší jedinou myšlenkou je neupustit housle, nespadnout a přežít…

Všichni, kdo jste dočetli až sem, zapomeňte. Zapomeňte na všechno, protože až půjdete na příští koncert, uvidíte před sebou nás, orchestr, který hraje jen pro vás a dává ze sebe to nejlepší, co v něm je. Nejsme klauni, ale jedno s nimi máme společné: Nikdo nesmí poznat, kdy nám je ouvej.

Tokio 5.2.2015


NOVOSVĚTSKÁ

Jakoby se nám chtělo Tokio omluvit za předešlý uplakaný den. Již od rána svítí na modré obloze slunce, ptáci pozpěvují a my se můžeme vydat na krátkou procházku po místech, kde jsme byli již tolikrát: klášter Zojoji, zrakům okolního světa skrytá svatyně Atago, z vrcholu tokijské věže pak prohlédneme celé město včetně majestátního a sněhem pokrytého vrcholu hory Fuji.

Koncert ve slavné Suntory Hall by měl být vždy pomyslným vrcholem turné. Tady v Japonsku je pro nás ovšem takovým koncertem každý. Je totiž úžasné sledovat zdejší publikum a jeho reakce na českou hudbu. Milují ji. Ne že by nemilovali žádnou jinou, ale cestuje-li český umělec do Japonska, je vlastně jeho povinností přivézt sebou i českou hudbu. V této souvislosti je třeba zmínit nejslavnější českou skladbu, Dvořákovu Novosvětskou. Jaký k ní máme vztah my? Nezevšedněla nám neustálým přehráváním a poslechem? Bojím se říci, že ano… Ale není to nakonec přirozené? Chodíme-li denně kolem Pražského hradu, všimneme si ho ještě? A zámek ve Vranově? Budeme před ním stát a den co den obdivovat jeho barokní tvary? Projíždíme-li po sté Českým středohořím, donutí nás ještě něco zastavit a rozhlédnout se, v jak ojedinělé krajině se právě nacházíme? A teď si představme, že k nám přijedou hosté někde z úplně jiné části světa a my s nimi navštívíme Pražský hrad nebo vranovský zámek nebo České středohoří. A vidíme, jak jsou uneseni krásou, jakou podobnou nikde neviděli. A my ji začínáme vidět jejich očima a jsme pyšní, že jim něco takového můžeme představit. A stejné je to s onou Novosvětskou. Při skladbě, kterou všichni již známe nazpaměť, sledujeme japonské obecenstvo, jak dychtí po každé melodii, po každé frázi, tahu smyčce, nádechu… V ten okamžik jsme nevýslovně šťastní, že jsme to právě my, čeští muzikanti, co dokáží předat vnímavému japonskému publiku takovou krásu; objevujeme v té staré, dobré a známé Novosvětské nové skryté vazby a harmonie a chvění a cítíme, že zrovna teď jsme svědky nevšední chvíle a události.

Takže zevšedněla nám Novosvětská? Ne, to jen my čas od času zapomeneme, jaký skvost nám byl darován.

Tokio 6.2.2015


HOSTÉ

Ten film se jmenuje Ztraceno v překladu a hraje v něm charizmatický Bill Murray a taktéž charizmatická a krásná Scarlett Johansson. Je to jemný film, snad proto, že ho režírovala žena, Sofia Coppola. Když jsem ho poprvé viděl já, nechtěl jsem věřit tomu, jak někdo dokáže tak věrně zobrazit pocity návštěvníků Japonska.

Za poslední týden jsem se o to několikrát pokusil i já. Strasti i radosti muzikantů jsou autentické; mám v tom přece jen pár desítek let zkušeností, ale postřehy o Japonsku zůstanou stále jen postřehy. Ano, mohu psát o tom, jak u každého vchodu do hotelu, restaurace, koncertního sálu vás personál přivítá a při každém odchodu vás pozdraví a poděkuje a požádá, abyste na sebe byli opatrní. Mohu psát o neuvěřitelném sortimentu zboží v obchodech; najdete zde opravdu vše, co potřebujete, včetně věcí, o kterých jste do té doby ani netušili, že byste je mohli potřebovat. Mohu psát o slušnosti v dopravě, třeba o tom, že pokud zrovna nepřelézáte koleje Shinkansenu nebo se nesnažíte přebíhat dálnici, nic vás tu nezajede. Mohu psát o tom, že vás nikdy nikde neodbydou a pokud se jim nepodaří vás uspokojit, omluví se vám. Mohu psát desítky dalších postřehů, ale nikdy, nikdy nebudu moci napsat, že Japonsko znám, že mu rozumím. Japonci se k nám budou vždy chovat jako k hostům, ale dál nás nepustí. Ač jsou otevřeni světu, svou kulturu, včetně té společenské, si hrdě hájí. A na tom není nic špatného. Respekt k jiné kultuře a slušnost vůči ostatním lidem, to jsou věci, kterými bychom měli začínat.

My tak činíme. Ryze český program z děl mistrů Smetany a Dvořáka, kterým jsme ukončili naše japonské turné, a jeden z nekrásnějších a akusticky nejdokonalejších sálu světa, osacká Festival Hall, plná spokojených posluchačů, je, myslím, tím správným důkazem kulturní tolerance a ukázkou vzájemného poznávání a obohacování.

Tak snad zase někdy, Japonsko!


Ósaka 8.2.2015