Červenec 2010

... o jednom pitomým hecu

22. července 2010 v 12:13 | biamart |  Příběhy

Včera jsem se probudil a téměř jsem se nehnul. Spal jsem na zemi a pravou nohu jsem měl nějak podivně zastrčenou ve skříni. Uvízla mi mezi nepořádkem, co tam mám, žehlička se mi dřela do kotníku a kladivo, které spadlo s poličky, mi rozdrtilo palec. Řval jsem bolestí i hrůzou, kam to všechno ještě povede. Zkraje jsem si vždy vzpomněl na písničku Mám malý stan, mě na nohy táhne, nohy mi prostě koukaly z prostěradla a studily. Ten chlad mi procházel celým tělem a bylo to docela příjemné. Válel jsem se v peřinách a říkal si: Takhle prožít zbytek života! Jak rád bych nyní ta slova vzal zpátky. Dnes mi tak veselo není. Na posteli už několik týdnů nespím, nevejdu se na ni. Z bytu jsem se taky již nějaký ten pátek nedostal. Sousedům neotvírám a jídlo kupuji přes internet. Zpočátku můj podivný požadavek, že ho chci vozit jen v noci, odmítli respektovat, ale když jsem jim přidal těch pár stovek, obrátili. Každý týden mi nechávali zásilku nejnutnějšího jídla v jednu v noci před domem u vchodových dveří. A já, stále obtížněji, tajně, aby mě nikdo neviděl, scházel po schodech dolů, abych si vyzvedl tři úhledně zabalené balíky jídla. Chodit jsem už téměř nemohl, a tak jsem sestupoval takovými zvláštními, kymácejícími se pohyby, v kleče, každou chvíli si vyvracel koleno (zvláštní, že hlavně to levé - asi ho od mládí mám poškozené) a musel sklánět hlavu před podhledy, ale hlavně jsem se bál, že někoho potkám. Nyní už používám kladku vyrobenou ze součástek poházených po bytě a nechám si vše posílat přímo do okna v šestém patře. Ale i výroba pitomé kladky mi zabrala celý den. Představte si sebe, jak ležíte pod pohovkou, nemůžete se obrátit, od nedostatku pohybu vám dřevění celé tělo, a v této poloze stavíte miniaturní stroj, který musí fungovat, jinak zemřete hlady. Přesně takhle jsem se cítil, ačkoli jsem měl k dispozici celý svůj byt. Ale moje situace byla přece jen hodně odlišná.