Březen 2010

Požírání dětí, kříže na synagogách a boj s větrnými mlýny

3. března 2010 v 16:28 | biamart |  Z cest
Prado
Těch sálů je nespočet… tedy spočítat by se daly, ale snad nám bude stačit, že patra jsou tři, a to třetí rozhodně stojí k neopomenutí. A každý si z těch pater odnese jiné dojmy a vzpomínky. Ono to taky nejde jinak. Vždyť i těch sedm hodin, co jsem zde strávil, bylo vlastně úprkem, jo šnečím, ale úprkem. Vím, že během času jsem přestal obdivovat podobizny vladařů a generálů, protože byly, a je to s podivem, vlastně všechny stejné. Tak třeba Rubensovy ženy, bylo jich na plátně hodně a vlastně jen jedna. Na rozdíl od Diega Velazqueze, jehož Filip III. i IV. nezapřou stejné geny, jenže je nezapře i rakouská maminka čtvrtého a manželka Filipa III., Mariana. Až snad její vnučka či pravnučka si nechala bojovnou bradu odoperovat nebo spíše zaplatila Diegovi nějaký peníz za to, že ji zobrazil šikovnější. A tak jsem létal z místností plných obrazů italských a německých a francouzských mistrů do místností s obrazy Holanďanů, Angličanů, Vlámů, obdivoval Goyovy malby, jeho nahatou i oblečenou Máju, portréty španělského královského rodu, výjevy z krajin a společnosti, které na rozdíl od Rubense nebyly "přegestikulované ", tudíž působily podstatně přirozeněji. Měně přirozenější už jsou jeho přízraky (i když, co je přirozené či ne, děje-li se v hlavě?), a tak Saturnovo pojídání vlastního syna od Domenica Teotokopoulose bylo proti Goyově ukousnuté hlavičce ještě jen nevinné laškování. A propos, Domenicos Theotokopoulos, zvaný Španěly Řek z Toleda (jen proto, že Španělé nezvládají Ř, říkali mu El Greco) představil velmi zajímavý proporcionální systém malování postav, naprosto odlišný od Rubensova baculatého světa.