Květen 2008

Hlasy Sýrie

30. května 2008 v 18:34 | biamart |  Z cest

Cesta do ráje

28. května 2008 v 21:04 | biamart |  Z cest
Prolog
Arabové nepíší samohlásky, a to může vést i k nedorozumění. Poslal jeden vládce syna svého nejlepšího přítele k jinému vládci s průvodním dopisem, žádající pro něj to nejlepší zacházení. Bohužel nepřítomnost samohlásek dala psaným slovům také jiný význam. Syn největšího přítele byl po přečtení dopisu popraven.
……………………..
Plni rozechvění stojíme v centru Umajjovské mešity (Omayad Mosque), kolem nás spousta modlících se, na kolenou, hlavou k zemi a směrem k مكة المكرمة . Co ten klid, který na nás dýchá v této obrovské, nekončící stavbě ze všech stran, hlásat i zde na zemi? Co ten mír, který by mohl být všude okolo, "vtloukat" do hlav právě tady a právě jimi? Proč v místě, kde spolu dlouhou dobu působily dvě náboženství by opět něco podobného nemohlo vzniknout? Sledujeme a posloucháme zdejšího imáma, který právě promlouvá k věřícím. Nerozumíme mu, ale třeba mluví zrovna o něčem takovém. Třeba. Bylo by to dobře.

Cesta do starověku

27. května 2008 v 17:35 | biamart |  Z cest
Vstáváme po čtyřech hodinách spánku, zbylé tři nám z vedlejší diskotéky vyhrávaly arabské písně. Okno nešlo dovřít a schylovalo se k probdělé noci. Unaveni ale nakonec usnete všude. "V devět vyrážíme!" zaznělo večer. Až v devět? Na místo přijedeme přesně v poledne. V době největšího žáru. V poušti.
Poušť
Proplétáme se pátečním, víkendovým Damaškem, plném aut a lidí a směřujeme na severovýchod k našemu cíli, který je vzdálen 250 kilometrů. Jedeme pouští, kolem nás několik baráků, cementárna, zahalená do dýmu, míjíme nákladní auta, traktory, silnice vede do nekonečna a každou, i sebemenší zatáčku označuje dopravní značka. Baráky mizí, jen tu a tam se objeví nějaké stavení, hospůdka, skladiště. Několikrát mineme železniční trať, dvakrát jsme na vážkách, zda zabočíme doprava do Bagdádu, ale naštěstí nerozhodujeme sami, veze nás autobus a řidič-Syřan má více rozumu než my.

Cesta do neznáma

26. května 2008 v 20:39 | biamart |  Z cest
Středeční den byl ve znamení deště, květnové zimy a očekávání. Očekávání cesty, která se u mne projevuje tzv. cestovní horečkou. Tělo má stabilní teplotu, ale hlava se nedokáže rozhodnout, nohy vás nosí sem tam bez evidentního cíle, ruce stále po něčem šmátraj, plníce mozkem neidentifikovatelné příkazy ohledně zabalení a nezapomenutí něčeho strašně důležitého, co budete určitě potřebovat a co je určitě k mání kdekoliv v naší civilizaci, nikoliv však v socialistickém středověku.
Je čtvrtek, 17.52 zdejšího času. Je jen o hodinu víc než u nás, právě jsme se vrátili z oběda v supermoderním shoppingcentru, z nákupu vod a kokakol, abychom se tu neupekli a nepadli žízní či nedostatkem cukru.

Smog v hlavě

17. května 2008 v 21:51 | biamart |  Úvahy
Odhodlal jsem se k radikálnímu kroku, když jsem naše veškeré domácí informační služby dal spravovat jediné firmě. Do té doby mi internet plul telefonními linkami, ale proč nepoužít kabel, je-li k dispozici? Pevný telefon je v dnešní době sice už poněkud přežívající záležitostí, určitě bych ho nepostrádal, ale rodiče a tety a nejrůznější příbuzní napříč rodinným spektrem jsou členy konzervativní generace, takže přinutit je používat nejmodernější a i nejmódnější telekomunikační prostředky je nad naše síly a vlastně jsme po několika pokusech na toto rezignovali. Takže internet, telefon i televize od jedné firmy rovná se nějaká korunka navíc v peněžence a trochu víc elektronického smogu kolem nás. Ale jen elektronického? A jen kolem?

Tramvaj č.11

9. května 2008 v 22:42 | biamart |  jen tak
Co dělat, když vaše děti odjedou na pár dní pryč a vy dva po letech zůstanete sami doma??
Potomky!, slyšel jsem od přátel, kterým jsem to vyzvonil.
Cha, cha, to bychom ale museli být jinak placeni, abychom si mohli další dovolit.
Takže jo, ale opatrně, a pak ještě uklidit pořádně obydlí, poněkud ho zvelebit, udělat věci, které se jindy nestihnou nebo na ně není klid.
A taky vlézt do tramvaje číslo jedenáct, po mnoha letech a poprvé. Tu tramvaj najdu vždy na stejném místě. Nikdy neujede a ani se vám řidič nevysměje a nezavře vám před nosem, když zrovna dobíháte.

Konec jedné životní etapy

1. května 2008 v 23:19 | biamart |  Z cest
Po dlouhé době, snad po roce, navštěvujeme Španělsko. Jezdím (nebo létám) sem rád, je příjemné, upravené, vše funguje a já se nestačím divit, jak je možné, že zde dnes, vlastně pár let po Frankovi, kdy byla země ve stejném srabu jako ta naše, funguje jiné pořekadlo, pořekadlo typu: je to pro mne česká vesnice. Inu, odpovědní politici, finanční injekce i správně nastavené daňové zákony udělaly své.