biamart ´10 na Blog.cz

Každý den od té smutné neděle, kdy jsme šli se Zuzkou po koncertě zapálit svíčku na památku pana prezidenta Havla, stojím pod sochou svatého Václava. Nebrečím. Nezapírám, brečel jsem, ale teď již tu jen stojím, stejně jako spolu se mnou lidé, kteří dál přináší a zapalují svíčky, jež vytvářejí nové a nové kruhy kolem již dohořelých, zhasnutých ve větru nebo zmáčených občasným zimním deštěm a evokují dohasínající ohniště, které nás v pozdních letních večerech pálí do tváří, zatímco my do něj fascinovaně hledíme, neschopni odvrátit oči.

Stojím, stejně jako stojí lidé kolem mne, mlčím, stejně jako mlčí ostatní. Svíčky září, hřejí a voní a já nikde neslyším hádky, nadávky, hluk, urážky, tedy to, co jinak slýchávám neustále. Z televize, z politiky, na zastávkách, na silnicích, v obchodech… Stojím a mlčím, stejně jako lidé kolem mne a přitom vím, že myslíme na stejné věci, že v tuhle chvíli všichni víme, co je správné a co je zbytečné, co dobré a co je zlé, co je horké a z čeho mrazí. Vzpomínám na dobu před dvaceti dvěma lety, na atmosféru, která tehdy byla, na propojenost všech nás, co jsme zpočátku s obavami, později s euforií věřili, že čas, který je před námi, bude časem lásky, víry, spravedlnosti a slušnosti.

Každý den od té smutné neděle chodím k soše svatého Václava, k pietnímu místu, které zde vytvořili lidé. Stojím zde pět, deset minut nebo půl hodiny, a zažívám pocity jako před dvaceti dvěma lety, jen jsou niternější, komornější. Lidé nosí dál a stále hořící svíčky, meditují a foťáky a mobily a kamerami dokumentují okamžiky pro budoucnost, jakoby se báli, že zapomenou, že se vytratí ze srdcí vše, co nám ho dnes plní. I já se bojím, a proto si tyto chvíle užívám. Užívám jak nejsilněji dovedu, snažím se vstřebat do sebe co nejvíce tu atmosféru sounáležitosti, protože vím, že už ji nikdy nezažiji. Jaký to musí být člověk, když jeho skon vyvolá kromě přirozeného smutku i pohodu, klid a úsměv v duši. Takový člověk musí být a je mimořádný, jedinečný, vzácný.

Každý den od té smutné neděle stojím pod sochou svatého Václava, u pietního místa, které zde vytvořili lidé. Každý den mě hřeje toto žhnoucí ohniště a já se bojím chvíle, kdy zmizí. Protože ve chvíli kdy zmizí, zmizí i naděje, kterou v sobě nosil a nám dával pan prezident Havel. Naděje, že jednou přijde čas, který bude časem víry, lásky, pravdy a slušnosti. Nebo nezmizí??

Je to zvláštní týden, ten poslední. Smutný, dojemný, zároveň nebývale lidský a povznášející. A vlastně... ano, vlastně vánoční. Vždyť co jsem dělal loni v tuto dobu? Jako každej správnej chlap sháněl na poslední chvíli dárky. Ty letos nebudou, sorry… ;-)

Krásné Vánoce všem ♥

Byl to jeden z nejbláznivějších víkendů…. Rád cestuji, ale jen tak si zaletět na víkend do Malajsie nebo Karibiku, na Aljašku ani na pláž Karekare, známou z filmů Piano a o domorodém muži pronásledovaném jihoafrickým stopařem (jméno filmu jsem zapomněl a na netu se mi ho nepodařilo nalézt), to ne. Na víkend nejezdím ani na Jadran nebo do Vídně na vánoční nákupy. Bolest mi činí již jen pomyšlení na to, že se proplétám mezi tisíci a tisíci nákupní horečkou posedlých lidí. Ale i tato bolest bude malou součástí onoho podivného víkendu.

Navíc většinu víkendů v roce propracuji. Moje zaměstnání patří mezi ty životní chody a slasti poskytující a tudíž je de facto nepřetržité. Ne, nejsem řidič tramvaje ani pilot letadla, nepracuji v jaderné elektrárně, nesedím u pokladny v supermarketu ani nedržím pohotovost v krčské nemocnici.

A tak i tento bláznivý víkend byl pracovní, ale zároveň daleko, daleko od domova. O práci mluvit nebudu, ale o městě za sedmero horami a sedmero řekami ano. I když jsem ho poznal jen během krátkého, podivného víkendu.

Do Boeingu 777-200 na pražské Ruzyni jsem, spolu se Zuzkou a dalšími 259 lidmi, nastoupil ve čtvrtek, 20.10. v 19.30 našeho času, tj. v pátek, 21.10. ve 2.30 ráno tamního času a měl před sebou deset hodin sezení, hraní her a sledování filmů na obrazovce před sebou, popíjení vínka, koly, vody, kafe a pochutnávání si na večeři zvané Bibimbap, k jejímuž správnému "sestavení" dostanete i návod a, což bylo to nejnáročnější a nejméně úspěšné, pokusů o spánek nebo alespoň poskládání těla do pozice, v které by nebolelo a netrpělo.

Tento let je jeden z nejpříjemnějších na cestě do Japonska. Přímá linka z Prahy do Incheonu, a pak už jen dvě hodinky na letiště na jednom z japonských ostrovů. Tedy žádné přestupy v Londýně nebo Paříži nebo Amsterdamu, které cestu zbytečně prodlouží a zúnavní. Absolvoval jsem ji již dvakrát, tedy dvakrát tam a zpět. Tentokrát to bylo po třetí. Nepokračoval jsem však do Japonska, ale přesedl na autobus a vydal se z ostrova, kde letiště leží přes velký most kolem města Incheon do hlavního města Jižní Koreji, Soulu.

Byl jsem docela zvědavý, jaký rozdíl bude mezi Soulem a japonským městy. Hned první dojem naznačil, že nějaký určitě ano. Hotel Ramada, ve kterém jsme byli ubytovaní a který patřil do kategorie de luxe, tzn. vlastně druhý stupeň za "super de luxe", rozhodně úrovně čistoty japonských hotelů nedosahoval. Samotná ulice Bongeunsaro na které hotel stojí je docela špinavá, snad ale i kvůli tomu, že se zde právě staví nová trasa metra. Hluk, který byl i při zavřeném okně v noci zřetelně slyšet, nám připomínal pražský Spořilov. Kromě korejských aut zde jezdí i pár evropských, ne moc, ale podstatně více než v Japonsku. A pokud se zmíním o Samsungu, což je vlastně Renault, počet těchto aut se ještě zvýší. Rozestavěné stavby nehlídá a kolemjdoucí neusměrňuje komando hlídačů, no a jaký je nejdůležitější rozdíl? Korejky se liší od svých japonských konkurentek především tím, že jsou hezké. A o tomto rozdílu opravdu nemusí nikdo pochybovat.

Pátek nám skončil dřív než začal. Je to úděl zkrácených dnů. A tak jsme šli o půl osmé spát a s malými přestávkami spali až do rána nového dne.

Ráno jsme se nasnídali, já si obzvláště pochutnal na krásně tekoucím vaječném žloutku a vydali se ven. Jižní Korea má polohu stejnou jako evropské Řecko a tak, ačkoliv bylo zataženo, teplota se pohybovala kolem dvaceti stupňů. Naším cílem byl bezprostřední okolí našeho dočasného bydliště; zamířili jsme do parku Samreung, kde se nacházejí tři královské hroby a do nějž stojí vstupenka 1000 wonů. Vůbec vstupné, jízdné, stravné i tržné je tu velice levné. Přepočítávat se dá velmi dobře i vůči euru, a to 2:3, správněji 2 ku třem tisícům. K cenám se ještě postupně vrátím. Samotný park byl příjemný tím, že v něm bylo ráno ještě málo lidí. Od japonských se právě tím hodně lišil. Nicméně jsem musel uznat, že zdaleka nebyl tak upravený, jak jsou japonské parky a zahrady. Spíše mi připomínal podzimní Čechy.

Naším dalším cílem byl klášter Bongeunsa o tři sta metrů dál. Kromě nespočtu budov plných modlících se žen zde byl hlavním tahákem velký kamenný Buddha, toho času obalen lešením (jak je ostatně častým zvykem u různých historických atrakcí, které na svých cestách navštívím).

No nic, žaludek se pomalu hlásil o příděl a my využili služeb známé nonstop pidisámošky FamilyMartu, kde jsem koupil dva obědy za 5000 wonů (3,3 eura), nechal si je ochotným panem prodavačem ohřát v mikrovlnce a před obchodem u plastového stolku pak učil Zuzku jíst hůlkami. Při té příležitosti jsem zjistil, že není ani tak důležitá technika, hlavně když je dosaženo výsledku.

A protože nás čekal perný večer, rozhodli jsme se ukončit první den pobytu předčasně a zalezli v hotelovém pokoji ještě na tři hodinky do pelíšku.

Byl asi typický korejský podzimní den. Ráno se ještě nějakou dobu držel v ovzduší městský smog, ale během dne se postupně začal vytrácet, až vykouklo i sluníčko a ohřálo okolní vzduch téměř na letní teplotu. Chystali jsme se zajet do soulského downtownu. Čekala nás asi třičtvrtěhodinová cesta metrem, což je pro mne vždy v neznámém městě mírně zábavný a adrenalinový zážitek. Tak tedy metro v Soulu…

Je to už jasné?? Ona jízdenka do tři čtvrtě hodiny vzdáleného centra stála 1700 wonů (něco málo přes 1 euro). Trošku hektická situace vznikla, když jsme potřebovali zjistit, na kterou stranu máme jet. Po zbytečném dotazu u obsluhy kiosku jsme zjistili, že na každém vstupu do vozu (vlak odděluje od nástupiště skleněná zeď) je napsána následující zastávka, navíc každá stanice má své číslo. Pokud tedy víte, kam jedete, musíte ještě znát nejbližší další zastávku. Přestupní stanice jsou značeny naprosto přehledně. Vlak jede podzemím, pouze před řekou je vyveden na povrch a pokračuje na mostě. Ojedinělý způsob platby, alespoň nevím, zda se někde něco podobného využívá, spočívá ještě v tom, že každý lístek je vratný a zálohovaný. Pokud si tedy nechcete přivézt domů suvenýr, můžete při výstupu z prostor metra vhodit do k tomu určeném automatu jízdenku a vypadne vám zpět 500 wonů. A tak naše cesta byla ještě krapet levnější :-)

Jestli mi zatím Soul připomínal takové špinavější a neupravenější japonské město, názor na něj jsem si návštěvou downtownu změnil. Výstavnímu, modernímu centru s velkým náměstím, jemuž dominuje sedící bronzová socha korejského námořního hrdiny z 16. století, admirála Lee Sun-Sina, vévodí vstupní brána jednoho z pěti královských paláců, a sice toho největšího, Gyeongbokgung. V neděli byly všechny budovy a prostory zaplněny návštěvníky, mohli jsme ale vyjít i mimo areál, například navštívit zdejší folklórní muzeum, které se ale zatím moc neadaptovala pro nekorejské návštěvníky, stejně tak jsme se mohli vyfotit před vjezdem do prezidentského sídla a pak se s platnou vstupenkou zase vrátit do areálu paláce.

V Soulu v ony dny probíhaly Dny Prahy, a tak jsme cestou z paláce na další atrakci Downtownu, tržiště, procházeli kolem reklamních poutačů, ukazujících Týnský chrám a levorukého houslistu, při pohledu doleva jsme se ocitli na Malostranském náměstí, které nám vzápětí ujelo, anžto bylo vystaveno na projíždějícím městském autobusu.

Tržiště v soulském centru je změť uliček, plných, přeplněných, víc než přeplněných lidmi a krámy. Slovo krám je v tomto možná zbytečně expresivní, dá se tu koupit všechno od bot a oblečení po kabelky, i ty luxusní, které se prodávají v okolo stojících obchodňácích, a to podstatně dráže. Snad proto, že byla neděle a ty obyčejnější obchodní domy byly zavřené, praskala tržiště ve švech ještě více než obvykle. Ve středu ulic byly stánky s hodinkami, bižuterií, ale taky s občerstvením, různými špízy a neidentifikovatelnými jídly typické kořeněné vůně, jen snad smažení brouci a smrad z nich nás zahnal do nejvyššího patra jednoho z obchodních center na "civilizovaný" oběd. Několik fastfoodů evropské úrovně, korejského a asijského jídla toho nejvyššího standardu, z nichž všechny mají představeny veškerá jídla včetně i anglického popisu a které zaplatíte u centrální pokladny, jichž je na patře několik. Do ruky pak dostanete pager, který vás uvědomí o tom, že vaše jídlo je připraveno. Krom toho jste ještě upozornění na elektronické tabuli, jako byste byli na poště nebo v bance….

Jak píši, rychlý, hektický víkend. Na vychutnání všech zážitků a požitků budu potřebovat více času a více klidu. Tedy, snad, doufám… příště.

Přiznávám, že po tak dlouhé době, co jsem tady nepsal, by měl být můj příspěvek pořádná pecka. Není.

I když…. vlastně… svým způsobem… v prostředí kvantové fyziky a fyzikálně nepotvrzeného, ale matematicky spočítaného čtvrtého rozměru by mohla být. A v takovém prostředí, lépe řečeno v diskusním a filosofickém kroužku, zabývajícím se těmito úkazy - ač zcela nechápaje - se nacházím.

Předem nutno říci, že číslo 045 ani 450 či 504 a zbylé varianty téhož mi nic neříkají. Nejsou to má oblíbená čísla a každý, kdo se by se do dnešního dne chtěl nabourat do nějakého mého účtu, ať už bankovního či poštovního, mohl mít ulehčenou práci, protože tuto kombinaci čísel mohl vynechat.

A jsem u dalšího aktéra podivuhodné události, přihodivší se mi včerejšího večera, jejíž rozuzlení přineslo dnešní ráno. Kufr. Malý skořepinový kufr stříbrnošedé barvy jsem si jednoho lednového podvečera před několika lety koupil v Paříži. Za 25 euro. Musím zde poznamenat, že nejsem ženská, ani netrpím depresí, a tak kupuji pouze to, co nutně potřebuji, a to to ještě musím potřebovat opravdu NUTNĚ!! A levně, na což je Paříž začátku nového roku jako dělaná. A tak lakýrky za 19.90, nekupte to… stejně jako kufr za 24.90. Jsem jednoduše člověk, který svět z krize nevytáhne, a když už nějaký ten náznak je, nezůstává na domácím písečku, ale uvažuje "globálně".

Kufr má trojmístné heslo, kdysi jsem mu jedno nastavil - číslo neprozradím, protože to se již skládá z mých oblíbených kombinací, ale po několika zájezdech, potloukáních se mezi ostatními kolegy v útrobách letadel i odbavovacích hal se poněkud otloukl a přestal reagovat na jakoukoliv číselnou kombinaci. Mohli jste nastavit cokoliv, kufr nereagoval.. Až..

Od té doby ho používám především na krátké cesty, kterých není moc, ale pokud jsou, tak jsou opravdu krátké, vrazím do něj černé boty, frak, pyžamo, kartáček na zuby, kontaktní čočky, svačinu, černé ponožky a (kdyby náhodou noci byly chladné) teplé prádlo, dále pak náhradní tričko, kdyby se jedno pocintalo od červeného vína, náhradní kalhoty, kdyby se druhé polily červeným vínem, a to je asi tak všechno. Nezamykám, jen zavřu.

Zatím naposledy jsem si ho vzal na chatu, kterou máme u Tachova, zabalil do něj svých pár švestek a, nic zlého netuše, rozložil v ložničce v prvním patře. Poprvé jsem do něj zabrousil chvíli po příjezdu, a to pro bonboniéru, koupenou snoubence mého syna. Je mu sedm a jí asi šest, ale to je jiná kapitola. Po druhé pro Garrone tchýni k svátku. A to je vše. Pokaždé jsem ho zavřel a nezamknul.

Po večerním grilování a filozofických úvahách na téma náboženství, kvantová fyzika, složení atomu apod. jsem se, řka "jsem unaven", vydal do postele. Posledním tohodenním úkolem se stala večerní hygiena, a tak jsem zamířil do kufru pro kartáček na zuby. Ouha, kufr neotevřitelný. Po tmě jsem tomu ještě žádný problém nepřikládal, něco jsem mohl zapomenout, otevírám blbou stranu, něco se mohlo vzpříčit. Donesl jsem ho do osvětlené haly a poznal, že jsem nezapomněl nic, otevíral správně a ani se nic nevzpříčilo. Kufr byl prostě a jednoduše zamknutý na heslo. NA HESLO!!! Nefungovalo žádné z mých obvyklých, ač jsem věděl, že správné mohlo byt eventuelně jen jedno. A tak jsem měl dvě možnosti, použít hrubou sílu (nejsem hrubián, tak bych ji využil až jako poslední, druhou možnost) nebo si rezervovat příští dopoledne na vyzkoušení tisícovky kombinací.

Jak je již z nadpisu patrné, ta dotyčná nějaká, mně neviditelná, respektive mým mozkem nerozeznatelná osoba, pohybující se někde ve čtvrtém (přinejmenším) prostotu, ke které jsem byl celý večer tak skeptický, se mi rozhodla zjevit tímto způsobem. A protože já jsem v jádru slušný člověk a ona to s určitostí věděla, nastavila mi heslo tak, že jsem potřeboval jen pár minut na jeho proražení a stála tak u zrodu nejnovějšího hackera.

Závěr? Snad jen… dívejte se kolem sebe. Nikdy si nemůžete být jisti, co a kdo na vás to něco chystá. A důvěřujte, snažte se i věci, které nechápete, pochopit. Nepochopíte je, ale jen tak dělejte, že jo, že na tom něco je. A časem třeba začnete věřit, že to tak opravdu je. A když už budete hodně věřit, třeba tomu, že budete moci jít po vodě, zkuste to. Nepovede se vám to, protože pořád budete pochybovat. Na tak silnou víru totiž není náš mozek uzpůsoben. Všechna ta technika, co se kolem nás za pár posledních desetiletí vyrojila, nás naučila věřit jen tomu, co vidíme, co můžeme ohmatat a co tím kouskem mozku, který využíváme, můžeme pochopit. A právě toho je strašlivě málo. A pak přijde prosinec 2012… Uvidíme… a někdo z nás doslova.

Někdo tomu může říkat paranoia, já tomu odedneška říkám 045.

Moje milá Laura zpívá o světě, jaký je a jaký by chtěla.

Otec rodiny se vrací z práce a vidí, jak jeho děti sedí v pyžamech před domem a hrají si v blátě s prázdnými krabičkami od pizzy a číny, které jsou rozházené po celé zahradě. Vrátka na ulici jsou otevřená dokořán, zrovna tak dveře od auta, uvnitř leží pes čerstvě vyválený v blátě a nikde ani stopa po druhém psu. Muž vešel do domu a uviděl ještě větší nepořádek.

Lampa převrácená a běhoun skrčený u zdi.

Uprostřed pokoje hlasitě hrála televize a jídelna byla zaházena hračkami a různými díly šatníku.

V kuchyni to nevypadalo lépe. Ve dřezu stála hromada nádobí, rádio hrálo na plné kolo, zbytky snídaně rozházené po stole, navrchu na prostírkách leží kočka. Lednice otevřená, psí žrádlo na podlaze, rozbitá sklenička pod stolem a u zadních dveří uplácaná hromádka písku.

Muž rychle vyběhl schody, stoupajíc na další hračky a šlapajíc po oblečení.Ale nehleděl na to, jen hledal svou manželku. Bál se, že je nemocná, nebo se jí něco vážného stalo. Viděl, jak dveřmi koupelny prosakuje voda. Nakoukl tam a uviděl mokré ručníky na podlaze, rozlité mýdlo v hromadě špinavého prádla a mezi vším další rozházené hračky.

Kilometry toaletního papíru se vinuly mezi tím vším a zrcadlo a stěny byly pomalované zubní pastou.

Rychle se otočil a spěchal do ložnice, kde našel svou manželku, ležící v posteli a čtoucí knihu. Podívala se na něj, usmála se a zeptala se ho, jak se měl celý den. Podíval se na ni nedůvěřivě a zeptal se: "Co se tu dnes stalo?"

Usmála se znovu a odpověděla: " Pamatuješ se, drahý, že každý den, když se vracíš z práce, ptáš se mně: "Co jsi, do prdele, dělala celý den? "

"Ano," odpověděl muž nejistě.

"Tak dnes ........... jsem nedělala nic!"

A já zapomněl…

zapomněl, protože…

… protože je zima, hnusně, prší, sněží, klouže,

je vlezle a je tma ze všech Tmí, Tem, Tmů nejtemnější…

(Kruci, jak to napsat mám,

Tmou se nezaobírám,

Tma mě děsí, je jí plno všude,

ten kousek světla, co z ní zbude, nestačím užít.)

Zapomněl, protože…

… protože mi v hlavě sídlí hlína,

stres a připínáčky v žilách

zračí se v tváři, aniž jí sluší,

myslel jsem, že není v lidských silách

vyčistit skvrny na rukách i v duši a tělo v mrazu tužit.

Zapomněl, protože…

… protože čas mi vrásek rozdal

a šedivých vlasů ve zvířeném prachu

a čím víc zkušeností, tím víc strachu.

Zapomněl, že...

… že té troše lásky na pokraji krachu

bych měl ruku podat a přestat z kopce plužit.

Zapomněl, že...

… že slunce přebije tmu, když se bude snažit,

z bezmračných snů do oken začne pražit.

… že strach je přirozená síla,

ale na něj že se neumírá,

… že vášně nikdy není dosti,

k ní krůček od radosti,

… že největší silou je víra

a láska tím nejsilnějším citem,

že duše z každé tváře zírá,

že hvězdy nehasnou před úsvitem,

… že cesta pokryta je kvítím,

že barevný je celý svět

že začal jsem to všechno vnímat,

že šeď již není odpověď,

že od nynějška celý svítím,

že za vše může její květ.

A že líbat, líbat, líbat, líbat, líbat, líbat, líbat, líbat, líbat…

chtěl bych dlouze……

Měla pecky v uších a

zářily jí vlasy a mile se na mne usmála.

A já zapomněl… že něco strašně dlužím a já... nechci už víc dlužit!!

… Zapomněl jsem jí ten úsměv vrátit, teď hned, teď hned!!

A tak prosím, kdyby náhodou to četla a usměv její opravdu mi patřil,

ať napíše vlevo "Zprávu autorovi".

Stačí jen jméno, nic víc,

Jen abych věděl a z plných plic

mohl do světa tu zprávu vykřičet,

že zpověď tato adresáta má

(to je to jediné, co mě zajímá),

že mohu napsat:

Až mě zítra ráno v pět
ke zdi postaví
ještě si naposled
dám vodku na zdraví
z očí pásku strhnu si
to abych viděl na nebe
a pak vzpomenu si
lásko na tebe

Až zítra ráno v pět
přijde ke mně kněz
řeknu mu že se splet
že mně se nechce do nebes
že žil jsem jak jsem žil
a stejně i dožiju
a co jsem si nadrobil
to si i vypiju

Až zítra ráno v pět
poručík řekne pal
škoda bude těch let
kdy jsem tě nelíbal
ještě slunci zamávám
a potom líto přijde mi
že tě lásko nechávám
samotnou tady na zemi

Až mě zítra ráno v pět

políbíš na čelo

tak se dozví svět

co vždy se vědělo

že pořád tě mám rád

z celého vědomí

a jen se budu bát

vlastního svědomí

Až zítra ráno v pět
prádlo půjdeš prát
a seno obracet
já u zdi budu stát
tak přilož na oheň
a smutek v sobě skryj
prosím nezapomeň
nezapomeň a žij

na mě nezapomeň
a žij

Včera jsem se probudil a téměř jsem se nehnul. Spal jsem na zemi a pravou nohu jsem měl nějak podivně zastrčenou ve skříni. Uvízla mi mezi nepořádkem, co tam mám, žehlička se mi dřela do kotníku a kladivo, které spadlo s poličky, mi rozdrtilo palec. Řval jsem bolestí i hrůzou, kam to všechno ještě povede. Zkraje jsem si vždy vzpomněl na písničku Mám malý stan, mě na nohy táhne, nohy mi prostě koukaly z prostěradla a studily. Ten chlad mi procházel celým tělem a bylo to docela příjemné. Válel jsem se v peřinách a říkal si: Takhle prožít zbytek života! Jak rád bych nyní ta slova vzal zpátky. Dnes mi tak veselo není. Na posteli už několik týdnů nespím, nevejdu se na ni. Z bytu jsem se taky již nějaký ten pátek nedostal. Sousedům neotvírám a jídlo kupuji přes internet. Zpočátku můj podivný požadavek, že ho chci vozit jen v noci, odmítli respektovat, ale když jsem jim přidal těch pár stovek, obrátili. Každý týden mi nechávali zásilku nejnutnějšího jídla v jednu v noci před domem u vchodových dveří. A já, stále obtížněji, tajně, aby mě nikdo neviděl, scházel po schodech dolů, abych si vyzvedl tři úhledně zabalené balíky jídla. Chodit jsem už téměř nemohl, a tak jsem sestupoval takovými zvláštními, kymácejícími se pohyby, v kleče, každou chvíli si vyvracel koleno (zvláštní, že hlavně to levé - asi ho od mládí mám poškozené) a musel sklánět hlavu před podhledy, ale hlavně jsem se bál, že někoho potkám. Nyní už používám kladku vyrobenou ze součástek poházených po bytě a nechám si vše posílat přímo do okna v šestém patře. Ale i výroba pitomé kladky mi zabrala celý den. Představte si sebe, jak ležíte pod pohovkou, nemůžete se obrátit, od nedostatku pohybu vám dřevění celé tělo, a v této poloze stavíte miniaturní stroj, který musí fungovat, jinak zemřete hlady. Přesně takhle jsem se cítil, ačkoli jsem měl k dispozici celý svůj byt. Ale moje situace byla přece jen hodně odlišná.

Začínal jsem panikařit. Nohu jsem zaboha nemohl dostat ze skříně. Pořádně se posadit, vůbec už ne postavit, mi můj pokoj, který nyní používám jako ložnici, nedovolí. Bolí mě kosti, vlastně se bytem už jen tak plazím. Čekám na okamžik, kdy v něm zcela uvíznu. A já ale nejsem had, nemám tak ohebné tělo; jednou mě tu někdo určitě najde, zkroucenou příšeru, která nebyla schopna stočit se ve vlastním bytě. Asi to nebude krásný pohled.

Čas jde mimo mne. První den, kdy mi začaly padat nohy z postele, jsem šel do města a nechápavě zíral na všechny, kteří stejným způsobem civěli na mne. Všichni mi připadali nezvykle mrňaví. I já jsem se cítil nemotorně, každou chvíli do někoho vrážel, na hlavě samá boule a odřenina, ale byl jsem zároveň pohlcen jakýmsi zvláštním pocitem lehkosti, volnosti, nadřazenosti. Řeknete si, vždyť ti to muselo být jasné!! Nebylo. Copak je normální, abyste v pětadvaceti během jedné noci vyrostli o půl metru?

Doma jsem pak vytočil telefonní číslo. Ozval se obsazený tón. Trochu mě to zvedlo náladu, snad v tom nejsem sám a řešení této podivnosti je na cestě. Asi také volá, aby zjistila, co se to vlastně děje. Mezitím jsem se snažil trochu upravit. Všechny šaty mi byly malé, ale to časem zvládnu dokoupením všeho, co potřebuji. Nedokázal jsem si představit, že by to mohlo být ještě horší. Už sama tato anomálie mi připadala tak neskutečná, že jsem věřil tomu, že prožívám pouze nějaký zlý sen. Hledal jsem v knihách i na internetu, jestli netrpím nějakou chorobou, zda jsou někde popsány podobné či totožné příznaky takového neuvěřitelného růstu. Pokud se to nezlepší, budu muset následující den navštívit v nemocnici svého lékaře.

Zkusil jsem jí ještě jednou zavolat. Tentokráte telefon vyzváněl, ale ani po deseti minutách ho nikdo nezvedal. Pomyslel jsem si, jestli už o ní ví, určitě jim řekne i o mně. To mě znovu trochu zklidnilo, ale čím déle jsem čekal, tím více jsem trpěl. Mozek začínal vynechávat a stále častěji se mnou cloumala panika. Volal jsem jí znovu a znovu. Mobil měla vypnutý a telefon doma vyzváněl a vyzváněl. Proč mě v tom nechává samotného? Vždyť jsme tam byli spolu! Začínalo se mi špatně dýchat. Přičítal jsem to stresu a snažil se ovládnout, zklidnit dech, kluby mě bolely a z nosu mi tekla krev. V kredenci jsem našel prášek na spaní. Usnul jsem brzy.

Bál jsem se sám sebe. Bál jsem se navštívit doktora a když už jsem se k tomu donutil, bylo pozdě. Během několika dnů jsem se už nedostal ven z bytu. Kladka na dovoz jídla naštěstí fungovala, ale i když jsem jedl stále víc, byl jsem strašně slabý. Rostl jsem, ale ne do mohutnosti, jen do výšky. Kosti se mi natahovaly, tepenní stěny se tenčily a srdce stále obtížněji dokázalo pumpovat krev do celého těla. Po bytě se již šířil ohromný smrad zkaženého jídla, zvratků i výkalů. Nedokázal jsem se pohnout, natož uklízet. Nemohl jsem už žít jako člověk, vždyť jsem jím již nebyl. Kosti se prodlužovaly a zároveň i tenčily. Takto slabé nemohly vydržet, přesto, když se mi zlomil prostřední prst na levé ruce, nechápal jsem to. Stalo se mi to při obyčejném telefonování. Telefon jsem tou dobou již téměř nepoužíval, protože tlačítka byla pro mne příliš malá, nedokázal jsem je zmáčknout, tak veliké jsem měl prsty a to jediné, kterým vytáčím poslední použité číslo, dávno nefungovalo. Telefonní číslo, které vytáčíte, neexistuje, mi do omrzení oznamoval ženský hlas, natočený na magnetofonovém pásku. Při stisku tlačítka jsem neslyšel ani křupnutí. Najednou prst visel a nedokázal jsem ho ovládat. Bolelo to jako čert, ale zatím to byl pouze prst. Stehenní kost levé nohy se mi zlomila, když jsem se ji pokusil přetočit, protože jsem nedokázal snést bolest, kterou mi kost způsobovala tlakem na spodní sval. Nejen že jsem rostl, pomalu jsem se rozpadal jak hodně převařené kuře. Je to vlastně k smíchu. Jak se asi cítil Guliver, když ho trpaslíci přivázali lany k zemi? Jako já? Ne, jen se nemohl hýbat, ale jinak žil a vyjednal si s vězniteli svobodu. Kam se mám já obrátit? Může mne vůbec něco nebo někdo zachránit. Mám vztek, že jsem se o něco nepokusil dříve, ještě když jsem chodil dvoumetrový po ulicích a divil se a užíval nezvyklých pohledů od lidí i na svět, kdy jsem se cítil volný, lehký a vznášel se jak pták v oblacích. Bral jsem to nezodpovědně, trochu jako cynický žert, který se mnou někdo provádí. Nevěřil jsem, že to může takhle dopadnout.

Již celý den se snažím vyprostit svou nohu ze skříně. Zbytek těla je slabý, rozbolavělý a já únavou a bolestí omdlel. Probral jsem se za pár hodin zcela zaklíněný v bytě. Nemohu se hýbat a jen čekám, jak to skončí. Zhniju tady nebo se udusím vlastní vahou? Prasknou mi tepny, rozpadnu se nebo srdce jednoduše řekne DOST, nemá cenu takto zbytečně pracovat a přestane bít? Všechno jídlo, které mi zbylo, stejně vyzvracím. Jediné, co je zvláštní, je, že už jsem klidný, i tělo jako bych nevnímal. Vím, že umřu a těším se na to. Bezmocnější stejně nemohu být, a tak jen ležím, jednu nohu v obýváku, zaklíněnou ve skříni, druhou podivně zkroucenou směrem k oknu, hlava se mi opírá o nohu kuchyňského stolu a do zaplnění celého bytu mi zbývá několik decimetrů. Je ze mě živá, ležící socha, nebo spíše socha, která dýchá. Alespoň prozatím.

Telefon mám u hlavy, možná bych měl ještě jednou zavolat. Naposledy to zkusit. Jak je to s tou nadějí? Říká se, že umírá naposled. Blbá hra: Kdo umře dřív? Já nebo naděje? Pokouším se otočit hlavu směrem k telefonu. Jde to ztuha, ale podaří se. Sluchátko je vyvěšené a já rozpoznávám číselník a snad jen ztráta vědomí může způsobit, že čísla pomalu mizí a plynule přechází v jiný obraz:
Vidím louku… vlevo statek, vzrostlou kukuřici a posečená pole. Oči mi zvlhnou, když se celý okolní prostor rozzáří a já ucítím tu vůni, tu krásnou, sladkou vůni jejího mladého těla…

--------------------------

Před třemi měsíci jsem se ve Švýcarsku seznámil s Kamilou. Byla tam jen tak, prý cestuje po Evropě. Nějak jsme si porozuměli a pár dní jsme strávili spolu. Blbli jsme jak malé děti, lítali po městech, provokovali zkostnatělé Švýcary, ale stejně nejkrásnější bylo položit se na posečenou louku, pozorovat nebe a mluvit, sledovat ptačí dravce při hledání potravy, povídat si, smát se, vymýšlet si historky nebo se dívat na sedláky pracující na poli.

Stalo se to někde na polích v nížině mezi Payerne a Neuchatelským jezerem. Rostly tam překrásně velké kukuřice, i syrové chutnaly báječně, vůbec nekřupaly, úplně se rozplývaly na jazyku. V dálce jsem uviděl kouř a zprvu myslel, že hoří. Ale to jen jeden sedlák s traktorem hnojil půdu, aby měl lepší úrodu. Zavolal jsem na Kamilu: "Utíkejme, ať nás taky nepošplíchá tím svinstvem!" A Kamila? "Co blbneš? Počkáme, necháme se pohnojit, třeba taky vyrosteme, jak ta kukuřice."

Počkali jsme.

Jen tak z hecu.

Stála tam na prknech

Krásná jak obrázek,

Já hledal odpověď z nespočet otázek.

Stála tam rozvitá

Jak luční květinka

Kde vítr roznášel života semínka.

Zatuchlá místnost a plesnivá podlaha

Čekání na kata a pištění krys

Praskání ve zdech a mříže před sloupy

A z rány člověka tekoucí hnis

Rozum již umírá, srdce chce žít

Za brány vězení naděje mys

K jídlu je kaše a okurka, nemytá

Z díry pak zaznívá falešné dis

Stála tam na prknech,

Rozkošný andílek

Do hrudi vsadila mosazný kamínek

Stála tam zmatena,

Zářící Jitřenka,

Polibky tišící spálená písmenka

Na dně té propasti smrtící dřeň

Krvavá kytice, sežehlá tráva

Život si bere daň na úkor radosti

Bratr je po smrti, sestra se vdává

Stála tam na prknech,

Kytici vázala,

Hříchy a bolesti láskou svou smazala

Všichni již odešli

Kytice povadla...

...stála dál na prknech starého divadla

Albert Einstein - o svém pobytu v Praze v roce 1911

Těch sálů je nespočet… tedy spočítat by se daly, ale snad nám bude stačit, že patra jsou tři, a to třetí rozhodně stojí k neopomenutí. A každý si z těch pater odnese jiné dojmy a vzpomínky. Ono to taky nejde jinak. Vždyť i těch sedm hodin, co jsem zde strávil, bylo vlastně úprkem, jo šnečím, ale úprkem. Vím, že během času jsem přestal obdivovat podobizny vladařů a generálů, protože byly, a je to s podivem, vlastně všechny stejné. Tak třeba Rubensovy ženy, bylo jich na plátně hodně a vlastně jen jedna. Na rozdíl od Diega Velazqueze, jehož Filip III. i IV. nezapřou stejné geny, jenže je nezapře i rakouská maminka čtvrtého a manželka Filipa III., Mariana. Až snad její vnučka či pravnučka si nechala bojovnou bradu odoperovat nebo spíše zaplatila Diegovi nějaký peníz za to, že ji zobrazil šikovnější. A tak jsem létal z místností plných obrazů italských a německých a francouzských mistrů do místností s obrazy Holanďanů, Angličanů, Vlámů, obdivoval Goyovy malby, jeho nahatou i oblečenou Máju, portréty španělského královského rodu, výjevy z krajin a společnosti, které na rozdíl od Rubense nebyly "přegestikulované ", tudíž působily podstatně přirozeněji. Měně přirozenější už jsou jeho přízraky (i když, co je přirozené či ne, děje-li se v hlavě?), a tak Saturnovo pojídání vlastního syna od Domenica Teotokopoulose bylo proti Goyově ukousnuté hlavičce ještě jen nevinné laškování. A propos, Domenicos Theotokopoulos, zvaný Španěly Řek z Toleda (jen proto, že Španělé nezvládají Ř, říkali mu El Greco) představil velmi zajímavý proporcionální systém malování postav, naprosto odlišný od Rubensova baculatého světa.

Jak dlouho jsem již toto chtěl udělat.

Lehl jsem si doprostřed zasněžené louky a díval se na modré nebe; tím kouskem průzoru, které propálilo žhavé slunce mezi již měsíc vytrvale zataženou pokrývku hustých sněhových mraků. Chvíli jsem si mnul oči, až se mi v té černočerné tmě začal objevovat kaleidoskop nejrůznějších světelných obrazců, geometrických vzorců a přibližujících se spirálovitých hvězdokup.

Představte si, že večer, když uléháte do listu stromu, přikryjete se jím a spíte nerušeným sladkým spánkem, který vám přináší sny, jež není možno pochopit, které nemají nic společné se sny, co se vám obvykle zdají...

Představte si, že strom je vašim domovem, že nad vámi i pod vám žijí vaši druhové, že ve větvích skotačí děti, šťastné a nekomplikované…

Na vánočních trzích na Staroměstském náměstí hořel odpoledne betlém za 650 tisíc....

Vím, že jsem sem již dlouhou dobu nic nenapsal. Ale věřte nevěřte, opravdu není čas. A i když se trochu času najde, chybí ta chuť.

Přesto... povedlo se mi najít pří mém obvyklém brouzdání světem internetu jedno motto. Je povedené a i pravdivé. Takže všem rozumným lidem doporučuji následující:

Na těchto stránkách jsou fotky z míst, která poslední dny navštěvuji. Na více zatím není čas. Opravdu, již dlouho jsem nezažil něco tak bezčasového, jako letošní cestu Španělskem. Ta ale stojí za to. Takže až toho času někdy bude více, bude zde i povídání. Zatím...

Letadlo již nepřistávalo do mlhy jako na letišti Charlese de Gaulla v Paříži. Tam mě to i překvapilo, protože mlhu jsem považoval za mraky a dosednutí je v nečekané chvíli vždy tvrdé. Malé, čisté letiště v Ajacciu nás přivítalo daleko příznivějším počasím, i když se slunce, červenajíc se, již chýlilo ke spánku. Socha Napoleona v přistávací hale nás upozornila, že se Ajaccio (čti Ažaksio) pyšní titulem jeho rodného města, ale to bylo z návštěvy hlavního města Korsiky vše. Autobus nabral směr jih a začal se klikatit úbočím hor; po levé straně prudké vrcholy, po pravé strmé srázy a rovina po celé dvě hodiny žádná.