S Disneym po východním pobřeží USA - Kafe a námořnička

29. února 2016 v 4:31 | biamart |  Z cest
Pro další vyprávění je dobré znát dvě věci. Tou první je skutečnost, že v pokojích hotelů máme k dispozici konvice na překapávanou kávu. Překapávaná káva není zrovna mým oblíbeným šálkem čaje, navíc zde, i podle znalců, je to spíše obarvená teplá voda. No dobrá, když se osladí, lepší než nic...

Druhou věcí je fakt, že děvčatům uniformy velmi sluší. Velmi.

Minule jsem se zmínil, že dětské reakce na Disneyho Fantasii jsou všude stejné, že reagují smíchem, někdy i pláčem a pravidelně úlekem při prvním šlehu Kostěje Nesmrtelného, a je jedno, jestli je to v New Yorku, indiánském kasinu nebo Annapolis. Nyní to beru zpět, v Annapolis nikoliv, jednoduše proto, že obecenstvo v hale Námořní akademie USA se skládalo ze studentů školy a ti tedy rozhodně neplakali, jelikož by se to asi opravdu nehodilo. To ale neznamená, že večer nebyl nabit emocemi. Byl, a jakými!

Zamiloval jsem se. Zamiloval jsem se do jedné námořničky, nádherné, ve své slavnostní uniformě nesmírně elegantní. A nebylo to jen tak nějaké jednostranné vzplanutí, bylo opětované, i když z pochopitelných důvodů neobratně maskované buď předstíraným rozhovorem se spolužákem nebo zdáním, že její úsměv nepatří mně, ale popletenému myšáku Mickeymu na filmovém plátně. Srdce ale nelze tak jednoduše oklamat. Naše láska sice trvala jen dvě hodiny, a to ještě s dvacetiminutovou pauzou, ale i tak budeme oba dva na tento náš intenzivní prožitek vzpomínat ještě dlouhá léta.

Teď se prosím chvíli zasněte, jako se zasnívám já....

-----------------------------------------------------

Ještě chvilku!!....

------------------------------------------------------

Veškeré emoce však chladnou nepřístupností studeného deštivého počasí, které si na celé tři dny uzurpuje nárok na severovýchodní cíp USA. Na procházky ani pomyšlení, jedinou možnou venkovní činností je úprk do obchodu a z něj. Návštěva obchodu se jeví nutnou pro přežití, úprk před zimou a deštěm nutným pro zachování fyzické kondice a zdraví. Přesto má pobyt v dešti své nezanedbatelné kouzlo. Zažijete na vlastní kůži pocit, jaký denodenně zažíval čaroděj Mrakomor, než ho princ Velen vícemeně podvodem sprovodil z tohoto světa; pocit absolutního mokra.

No a když se vrátíte takto promočen a zmrzlý do hotelového pokoje, zatoužíte po nefalšovaně teplé a voňavé instatní polévce přivezené z Čech a až po chvíli vám dojde, že ta její pikantní tmavá barva je způsobena zapomenutým kávovým sáčkem v nádržce překapávače. A jen ten fakt, že podruhé překapaná káva s ní nemá společný už ani ten název, mi dovolí si s čistým svědomím pochutnat na pikantně přibarvené teplé a voňavé instantní polévce. Dobrou chuť!
 

S Disneym po východním pobřeží USA - Pekvotové a Annapolis

23. února 2016 v 2:02 | biamart |  Z cest
Co si asi vybavíme pod názvem Pekvotové? Pokud nejsme zběhlí ve znalostech národů severní Ameriky, těžko budeme vědět, že se jedná o jeden z kmenů amerických Indiánů, kteří již v 17. století žili a bojovali na území dnešního Connecticutu.
A co si vybavíme v souvislosti s Indiány? Myslím tím dnešními. Nejsou to jejich artefakty a způsob života známý z nejrůznějších klasických příběhů o dobývání amerického území evropskými emigranty. Jsou to kasina. Neprovozuje-li kmen kasino, není žádným kmenem.

Již zmínění Pekvotové byli decimováni jak vysilujícími boji z osadníky i indiánskými konkurenty, tak i nemocemi, kterým nedokázali čelit. Potomci Pekvotů, z nichž však dnes není čistokrevný ani jeden, jsou dnes usazeni v Mashantucket Pequot, jedné z nejstarších indiánských rezervací severní Ameriky.

Očekávané uznání za národ ze strany federálních úřadů roku 1983 vedlo ke snahám o založení muzea Pekvotů, čehož bylo dosaženo založením Binga v roce 1986 a následně kasina Foxwoods Resort o šest let později. Příjmem z provozu kasina je financováno muzeum i další společenské organizace a aktivity indiánského kmene Pekvotů.

Toto vše se dozvíte prohlížením internetu, pro mne, odkojeného sledováním amerických seriálů a zkušenostmi české reality napadá ještě jednoznačné slovo vystihující smysl kasin, pračka.

Přijíždíte-li do rezervace zvlněnou lesnatou krajinou Connecticutu, již z dálky vidíte mohutné stavby Foxwoods Resort Casino, čtyři hotely, několik kasin, řady aut přijíždějících i odjíždějících. Kromě toho je uvnitř velký sál, do něhož jako učínkující vcházíte dveřmi, na nichž je psáno, že "throuhg these doors are the most talented people in the world".

Představení Disneyho pohádek ve spojení s hudbou světových klasiků je pro většinu dětských posluchačů, navštěvujících koncerty se svými rodiči, vůbec prvním setkáním s vážnou hudbou. Děti jsou pozorné, reagují na hudbu i film spontánně, takže se mnohdy ozve smích, někdy pláč, když umírá víla, jednou i úlek z výbuchu sopky, který hudebně doprovází motiv Kostěje ze Stravinského Ptáka Ohniváka. A reakce jsou všude stejné, ať je to v New Yorku, Newarku, v indiánském kasinu či v Annapolis.

Apropo, Annapolis. Jeden den volna, v dohledu Washington, za zdmi hotelu a přilehlého obchodního centra nepropustné divoké lesy a půlhodiny cesty centrum města, jednoho z mnoha, které vůbec neznám. Teď co s tím? Jet do Washingtonu, jednoho z nejvýstavnějších a nejrásnějších amerických měst, které mám ale ještě v živé paměti z poslední návštěvy před čtyřmi lety? Dát se někam nazdařbůh lesy a prožívat ticho a mírné ševelení přírody u jednoho či více mořských zálivů nebo říčních toků Marylandu? Po upozornění "sportovněběhajícího" spolubydlícího, jenž ráno pral zablácené boty z podmáčených lesů, jsem se rozhodl pro návštěvů downtownu města Annapolis. A rozhodl jsem se rozhodně dobře.

Annapolis je hlavním městem státu Maryland. Žije v něm zhruba 37 tisíc obyvatel a je to rozkošné přístavní městečko, ve kterém jakoby se zastavil čas. Připomíná mi podobná města, která jsou k vidění od Baltu na sever. Úzké uličky plně hospůdek, barů, obchůdků se suvenýry. Součástí města je i Námořní akademie americké armády, jejíž budovy, sice odděleny zdí, přímo sousedí s ulicemi rodinných vilek. Nikde však žádné hlídky, nic, co by naznačovalo, že se zde nachází armádní komplex. Kousek za přístavem se nachází Saint Mary`s High School, kde zrovna končilo vyučování. Na studenty čekali ve způsobně zaparkovaných automobilech jejich rodiče, prostě všechno tak, jak má být. Na kopci v centru města stojí majestátní budova Maryland State House, kde v letech 1783 až 1784 zasedal Kongres Konfederace; Annapolis bylo v tu dobu vlastně hlavním městem. Celá prohlídka města mi trvala hodinu, i když jsem tam pobyl určitě déle a mohl bych ještě dýl. A pokud budete mít cestu kolem, neváhejte. Třeba jen posedět v jedné z kaváren a být. Být.

Jinak se mám dobře. Proč? Protože kde jinde se vás zeptá policista nastupující do svého auta: "Jak se máte?"

S Disneym po východním pobřeží USA - 1

19. února 2016 v 5:41 | biamart
Psát a tím i zacházet do podrobností o mém chystání a trávení času před cestou, mimochodem tentokráte i docela dlouhou, je tak trochu nošením hřibů do lesa, tedy v mém případě. Stop!! Never more!

Poprvé se mi na ruzyňském letišti stalo to, co je v odlehlejších destinacích celkem normální, přemluvit slečnu u odbavení, aby se mi pokusila alespoň na delší ze dvou letů (Curych - Newark) zajistit místo u uličky. Napřed sice odmítla s tím, že jako skupina to již máme určené, já však vykouzlil kočičí oči a řekl: "Zkuste to.." A bylo to.

Cesta z letadla, dosednuvšího na newyorské letiště v Newarku, až na území Spojených států byla rekordně rychlá. Nepočítám-li tedy tu zradu, že první vytvořená fronta, které jsem se účastnil i já, byla tou absolutně nejpomalejší.

Ubytování nám vymysleli v klidném prostředí mezi městy Morristown a Madison. V tak klidném, že zde není níc kromě hotelu, aut, pošty a nádraží. A zimy, ale ta by byla asi i jinde. Vlaky tu houkají tak, jak houkají v amerických filmech a tři oslnivé reflektory rozzáří okolí jako padající kometa. V noci máte pocit, že vám vlak projede ložnicí. No, zatím se to bohudík nestalo.

Zkoušíme na projekt Disney - Fantasia, Live in Concert, který se bude konat následující měsíc v sedmnácti městech na východním (nebo v jeho blízkosti) pobřeží Spojených států. Ale pozor, název přece jen poněkud klame. Ono to není jen tak nějaké hraní ke kreslené grotesce. Dvě části z Beethovenových symfonií, Čajkovského Louskáček, Debussyho Svit luny (v úpravě pro orchestr), výběr ze svity Pták Ohnivák Igora Stravinského a, aby toho nebylo málo, po pauze ještě Ponchielliho Tanec hodin, Čarodějův učeň Paula Dukase, pompézní Pomp a Circumstance Ewarda Elgara a Respighiho Římské pinie jsou důvodem, proč se mých deset bílých košil již třese v kufru nedočkavostí.

První zkouška v New Jersey proběhla a část československé populace využila blízkosti New Yorku a vydala se vlakem na Manhattan. Jelikož já již podobnou rychlou návštěvu města měst zažil, s tím rozdílem, že místo tmy mi bránila v rozhledu ranní mlha, rozhodl jsem se pro cestu do hotelu, večeři a procházku do nejbližšího obchodu s vínem a dalším mně již nic neříkajícím alkoholem, vzdáleném zhruba dvě a půl míle od hotelu.

Takzvaný víceúčelový šátek jsem různě přeskládal přes hlavu, nasadil klobouk a rukavice a vydal se do tmy a zimy nalézt smysl osamoceného života. Od nádraží Convent Station, které se nalézá od našeho dočasného stanoviště co by kamenem dohodil, jsem se vydal po cyklistické stezce napřed špatně, pak už dobře směr downtown města Madison. Míjel jsem osvětlené, i když prázdné hřiště amerického fotbalu a univerzitní kampus, mne míjely vlaky jezdíci do New Yorku a z New Yorku. Cestou jsem potkal postavu, která mohla být dívkou, ale raději jsem to moc nezkoumal. Člověk nikdy neví, co by se z takového zkoumání mohlo zde v Americe vyklubat. A pak ještě jednoho běžce, který již zdaleka svítil jak vánoční stromeček, což bylo fajn, jinak by mne jeho hlasité HELOU ze tmy pěkně vyděsilo.

Bez úhony jsem prošel i rezidenční čtvrtí, ačkoliv mě značky upozorňovaly, že zde aktivně působí sousedská hlídka. Jda s hlavou zabalenou v šátku a stetsonem vmáčklém do čela, působím na zdejší poměry asi důvěryhodně. Po hodině a čtvrt bylo cíle dosaženo, argentinský cabernet sauvignon schován v baťohu a zpáteční cesta o půl hodiny kratší... Asi zima a poklad na zádech způsobily tuto zřejmou anomálii.

Víte, vlastně mne baví toto psaní o ničem. Nikoho tím neurazím, navíc využiji klidu volného pokoje, než se vrátí jeden z návštěvníků New Yorku a pokoj se zaplní dojmy a postřehy a nápady a halasem.

Tak tedy dobrou, pro dnes.
 


Dvě dobré zprávy

31. března 2015 v 19:58 | biamart |  Úvahy

V minulých dnech mně dvě věci udělaly obrovskou radost. Tou první byla záchrana dvou děvčat, které dvacet čtyři měsíců držel bůhvíkdo bůhvíkde. Po návratu byly upozorněny, že se mohou najít blbečci, kteří je budou zatracovat... no, našli, a jako první pochopitelně náš nejvyšší, což je na druhou stranu dobrá zpráva pro ně, poněvadž po setkání s ním by se obě dívky prožitých traumat už velmi těžce zbavovaly.

Tou druhou byl a je průjezd části americké armády naším územím. Běžný, ano, pochopitelně i manifestační, průjezd spojenecké armády probudil na sociálních sítích hejna komárů a podivných existencí, jejichž agresivita byla natolik silná, že jsem se opravdu bál, že naše země bude pro ostudu všem zdravě uvažujícím lidem. Naštěstí, možná právě proto, se dělo ale něco úplně jiného. Stejně jako konvoj, tak i jeho vítání a jednoznačný zájem českých občanů, vyslaly silný signál jednomu všehoschopnému kágébákovi, sídlícímu tam kdesi před Uralem, že se mu nepodaří oblbnout lidi a že vytvořit z naší republiky ruskou kolonii nebude až tak jednoduchá práce.


Takže tohle je fakt taky dobrá zpráva!

Japonské zápisky

14. února 2015 v 16:58 | biamart |  Z cest
Když mě v práci požádali, abych z nadcházející cesty do Japonska posílal krátké fejetony, trochu se mi do toho nechtělo. Už dlouho jsem nic nepsal a pokud ano, bylo to nejvíce o Japonsku a myslel jsem, že právě o něm nemám už co nového říci. Nakonec mne to ale bavilo, cesta přinášela nápady, které se druhý den hodily do tabletu, aby se večer po koncertě ubrousily hrany a poslaly do Prahy. Takže teď se pohodlně usaďte, vemte si dobrůtky a vínko a pusťte si nějaký super film nebo neobyčejnou muziku. Prostě, udělejte si báječný večer. A pokud na nic takového nemáte chuť, tak si třeba přečtěte tyto zápisky.

............................................

BALENÍ

Na pobyt v Japonsku se vždy těším. Jiné prostředí, jiné myšlenky, jiná kultura, která se však všemi možnými prostředky snaží vyrovnat té naší, přičemž ji často překonává. Vše funguje jak švýcarské hodinky, a tak ztratit se, jak v prostoru, tak v čase je takřka nemožné. Jenže… jenže než se v Japonsku objevíte, musíte absolvovat dvě tuze nepříjemné věci. Tou první je balení. Trpím psychickou poruchou, která se rok od roku zhoršuje a česky se jí říká "rajzefíbr". A tak již dva dny skládám, balím, vybaluji, rozhazuji, dávám zpět, přemýšlím, kolik vzít bílých košil, zda vydrží jedna dva koncerty, zda ne, zda tyto kalhoty a kolik, zda ne, kolik párů bot a jaké, když v Sapporu mrzne a sněží, zatímco v arabském Ománu pálí slunce a je pětadvacet stupňů, kolik náhradních strun a hlavně(!!) nezapomenout je dát do kufru, aby mi je při letištní kontrole nevyhodili, a ještě kolik těch nejroztodivnějších kabelů a přípojek, abych foťáky, tablety a jiné přístroje nevezl zbytečně a mohl tak být ve spojení jak s domovem, tak s Vámi. A právě v tuto chvíli ve mně stále silněji doutná jedna z těch nejtrapnějších lidských vlastností: závist. Závidím těm, kteří půl hodiny před odjezdem vytáhnou ze skříně kufr, naházejí frak, košile, spodky, políbí manželku a děti, podrbou psa… a jedou.

A tou druhou věcí? Uvidíte. Takže… vzhůru do Japonska!

Praha 30.1.2015


LET

Nejsme byznysmeni, nejsme ředitelé velkých firem ani politici, kteří si hoví v první třídě či ještě lépe v tzv. business class. Jsme muzikanti, kterým je k mnohahodinovému pobytu v letadle určen prostor, do něhož se vejdete jen vy a přitom se modlíte, aby si vedle vás nesedl někdo, kdo by přesahoval i do tohoto vašeho pidiúzemí. Sedíte-li na prostředním sedadle, okamžitě dáte ruce na opěradla a zvětšíte tím alespoň svůj prostor. Pokud to nestihnete včas, položí je tam někdo jiný. Sedět u uličky taky není žádná výhra, do vystrčeného lokte či klimbající hlavy vám stále někdo vráží a noha v uličce je vystavena nebezpečí přejetí servírovacím vozíkem. Pokud sedíte u okýnka, nemyslete, že se celou dobu budete kochat výhledem ven. Chvíli to vydržíte, a to stejně jen v případě, že nekoukáte do mraků, navíc v noci stejně nic neuvidíte. Naopak myslíte na to, abyste nemuseli často žádat své sousedy o prominutí, když potřebujete opustit své místo, na což oni ostatně myslí neustále taky. A abyste vydrželi tuto neměnnou polohu vsedě, snažíte se zabavit. Čtete, pak zkusíte hrát nějakou hru, pak vydržíte alespoň jeden film. Mezitím popíjíte vínko, se kterým kvůli neustálým turbulencím žonglujete jako zkušený artista a postupně doufáte, že vás všechny tyto činnosti pomalu ukolébají k spánku. Na hlavě sluchátka, z nichž do vašich uší plyne příjemná hudba, oči se pomalu klíží a už se těšíte, že se vzbudíte až při podávání snídaně pár chvilek před přistáním. V ten okamžik se ozvou záda, následují křeče v lýtkách a pocit, že už ani chvíli nevydržíte ve stejné pozici, se stupňuje, spánek v nedohlednu. Pohledy na kolem oddychující spáče vás přivádí k zoufalství a vaší jedinou možnou záchranou se v tu chvíli stane chemie v podobě prášku na spaní.

Nicméně, každý let jednou končí. Po čtrnácti hodinách strávených ve skrčené poloze je zřejmé, na co teď v hotelovém pokoji myslím. Dobrou noc.

Narita 1.2.2015



STŘÍPKY Z JAPONSKA

Nepříjemné věci zapomenuty a rázem jsme se ocitli v pohádce. Ono to zrána vypadalo trochu jako poplašná zpráva: "Nad Hokkaido zuří sněhová bouře, let nejistý". Let se ale konal a my konečně prožíváme ve sněhem zapadlém Sapporu první letošní nefalšovanou zimu. Sapporo mám rád, je to milé, klidné město, nezabloudím v něm, ulice do pravých úhlů. Poprvé jsme zde byli před osmnácti lety. Byl podzim a v jednom ze dnů volna se pár z nás rozhodlo vydat autobusem ke čtyřicet kilometrů vzdálenému sopečnému jezeru Šikocu, obklopenému hlubokými lesy a několika činnými sopkami. Miluji syté barvy léta, podzim není mým oblíbeným obdobím. Ale japonský podzim je jedinečný. Kaleidoskop barev, v němž vyniká až tmavě rudá barva listů javoru, musí zmást i opravdového cynika. Na tento výlet spolu se mnou určitě vzpomíná i náš bývalý kolega, který na zpáteční cestě při vystupování zapomněl v autobuse fotoaparát. Stálo ho to pouze cestu metrem k nádraží, několik minut vysvětlování v kanceláři a foťák měl ve svých rukou. Existuje i grandióznější příběh podobného charakteru. Kolega v tokijském taxíku zapomněl kameru. A pátrat po něčem takovém, jako je kamera, v něčem takovém, jako je Tokio, připomíná opravdu hledání jehly v kupě sena. S pomocí japonské kamarádky se mu podařilo obvolat několik desítek taxikářských společností v Tokiu a druhý den měl kameru u sebe. V Japonsku se sice věci ztrácí, ale neztratí. Pokud jste dostatečně identifikovatelní, třeba něco zapomenete v hotelovém pokoji, není výjimkou, že onu věc naleznete o několik dní později ve svém dalším hotelovém pokoji. Dávám tímto nechtě Japoncům těžký úkol, řekl bych nesplnitelný. Ztratil jsem brýle. Nevím kde, zda v hotelu, v autobuse, ve druhém autobuse, v letadle, někde jinde. Nepídím se po nich, nevím jak. Zároveň to není ani tragédie, mám ještě jedny. Tragédií se to ale může stát raz dva, právě proto, že už mám jen jedny…

Sapporo 2.2.2015



SAPPORO

Přípravy na Sapporo Snow Festival, který začíná 5. února, jsou v plném proudu a nás velmi mrzí, že těsně před jeho zahájením zimní Hokkaido opustíme a připravíme se tím o fascinující zážitek. Už teď v ulicích pracuje spousta sochařů, ztvárňujících ledové sochy a na hlavním náměstí vyrůstá obrovský sněhový výjev z Hvězdných válek…

Ale nejen uměním živ je člověk, sem tam musí myslet na něco prozaičtějšího, dejme tomu na jídlo. Jestli někdo neví, co návštěva typické japonské restaurace obnáší, tak vězte, že to není jen krásné, jemné servírování, desítky mističek naložených zdejšími specialitami, ale především test vaší fyzické schopnosti a odolnosti. Při konzumaci totiž sedíte v "indiánském" stylu. Před návštěvou restaurace se sice cítíte jako velcí hrdinové: "To přece není problém, alespoň půlhodinku vydržím!" Ale chyba lávky, tohle hrdinství vás přejde po dvou minutách. Věřte tomu, pokud necvičíte jógu, zkrácené šlachy na nohách se ozvou během okamžiku a nějaké myšlenky na jídlo či dokonce jeho labužnické vychutnávání jsou ty tam. Teď jen doufejte, že proti vám sedí podobně stižený Evropan, jenž ty vaše pod stolem natažené nohy bude tolerovat, případně pod váš nos natáhne ty své i on. Proto, i vzhledem k délce zdejšího svátku servírování jídla, není nejlepší navštěvovat tyto restaurace během našeho dne, který se skládá z přesunů, zkoušek, koncertů, tedy časového presu. A tak, abyste se spokojeně najedli, přicházejí v úvahu vlastně jen dvě možnosti. Návštěva baru, kde si při vstupu u automatu, podobnému výdeji jízdenek v pražském metru, vyberete podle obrázku jídlo, zaplatíte patřičný obnos, stvrzenku předáte obsluze kuchyně, která vás usadí ke stolu, nabídne zelený čaj a za několik minut vám donese objednané jídlo. Menu se skládá z polévky miso, hlavního jídla a salátu. Na stole je pak k dispozici voda a nejrůznější další pochutiny, které můžete, ale nemusíte vyzkoušet. Není-li poblíž žádný podobný bar, určitě tam je obchod s potravinami. V něm zakoupíte hotové jídlo, na výběr jich je vždy několik, necháte si ho ohřát v mikrovlnce a spořádáte, kde je vám libo, třeba na lavičce v parku. Těchto prodejen je ve městech nespočet, fungují nonstop, takže v Japonsku rozhodně hlady nezemřete. Jakákoliv jiná varianta, třeba zůstat hlady, je v Japonsku jednoduše nerealizovatelná.

Sapporo 3.2.2015




HOTEL OKURA

Déšť. Je to zvláštní, ale přesně tohle vás napadne, když vstupujete na japonské koncertní pódium. Potlesk japonského obecenstva připomíná bubnování kapek o listy stromů; zprvu lehký jarní deštík, který úklonou dirigenta a sólisty nabere na síle, aby hned v okamžení opět polevil. Vše má svá pravidla, při předávání květin déšť utichne, opět nabírá na síle, ze všech stran stejně, až podivně jednolitě. S posledním akordem koncertu do té doby proměnlivý déšť propukne v bouřlivé krupobití, doprovázené hromy v podobě výkřiků "Bravo!!" Opravdový zázrak ale přichází několik minut po koncertě, kdy již přestrojeni v civilu procházíte špalírem koncertních posluchačů, čekajících v zástupu na taxíky, a jste svědky jejich upřímné radosti. Potlesk na otevřené scéně, slova díků a uznání, a je jedno, jestli procházíte sám nebo ve dvojici či malé skupince, jsou právě tím důležitým okamžikem, kdy si uvědomíte, jak krásnou a v dnešním světě stále více a více potřebnou věc děláte. Kéž bychom těchto okamžiků zažívali často i jinde.

V Tokiu… nyní je možná ta správná chvíle zjistit, proč čeština, ač jinak velmi dbá na pravidla ohledně měkkého "i" a tvrdého "y", je zrovna v tomhle případě natolik benevolentní, aby po jasně tvrdé souhlásce dovolila "i". Jsem zvyklý právě z Japonska na TOKYO, které už na první pohled vypadá podstatně plnokrevněji než jeho česky psaný ekvivalent. Ale budiž, píši veřejně, takže… V Tokiu jsme ubytováni v hotelu Okura. Tento opravdu přepychový hotel je známý nám a, ač to asi mnozí nevědí, i literárně sečtělé veřejnosti. Nám proto, že při minulém pobytu před třemi lety jsme zde zažili noční zemětřesení, přičemž já, spě, o něm neměl ani potuchy; čtenářům proto, že zde Aomame, fiktivní hrdinka Murakamiho románu 1Q84, zavraždila šéfa, alias Lídra, náboženské sekty Předvoj. Věřím, že tentokrát zde nic tak dramatického nezažijeme, a když už, podobně jako já minule, vše zaspíme.

Tokio 4.2.2015


TOKIO

V Tokiu jsme se probudili do pošmourného čtvrtečního rána. Venku prší, je zima, cestou do koncertního sálu na Ikebukuro, jednu z tokijských čtvrtí, se déšť proměňuje v mokrý sníh. Inu, míříme na sever. Počasí tak zrovna vhodné k depresivním myšlenkám... Pojďme tedy na ně.

Když jdete na koncert, málokdy si uvědomíte, že před vámi nesedí jen jednolitý orchestr, ale především několik desítek lidských bytostí, z nichž každá prožívá svůj vlastní život. Nadarmo se netvrdí, že nejtěžší zaměstnání má klaun, který musí bavit a rozesmávat lidi, i když jemu samotnému je do pláče. Sice nejsme klauni, ale i my bavíme lidi tím, že v nich probouzíme nejrůznější emoce a tyto emoce se často nemusí shodovat s naší momentální náladou. Pominu-li osobní trable, jsou to většinou nemoci, které nám velmi ztěžují práci. Banality, jakými jsou v jiných profesích nic neznamenající rýma či kašel, jsou pro hudebníky noční můrou; zalehnuté ucho, jímž při každém polknutí projede bolest, horečka, při níž nevíte, jak dlouho udržíte nástroj v ruce. Navíc zájezd a s ním spojené přesuny, ať autobusem nebo letadlem a všudypřítomná klimatizace, jsou živnou půdou pro další zhoršování stavu.

Ale nepříjemná je i únava a ač jsou naše organismy na mezikontinentální, tím pádem i časové přesuny již zvyklé, přesto se někdy během dne objeví totální krize, kdy se svým tělem nejste vůlí schopni udělat vůbec nic. Představte si například slavnostní večer, na kterém zní Dvořákův violoncellový koncert, jeho druhá věta, nádherný, dojemný závěr, kde asi pět minut houslisté nehrají. Přijde-li v tento okamžik ona krize, jakože přijde, neudržíte otevřené oči, hlava se motá a přicházejí mdloby; vaší jedinou myšlenkou je neupustit housle, nespadnout a přežít…

Všichni, kdo jste dočetli až sem, zapomeňte. Zapomeňte na všechno, protože až půjdete na příští koncert, uvidíte před sebou nás, orchestr, který hraje jen pro vás a dává ze sebe to nejlepší, co v něm je. Nejsme klauni, ale jedno s nimi máme společné: Nikdo nesmí poznat, kdy nám je ouvej.

Tokio 5.2.2015


NOVOSVĚTSKÁ

Jakoby se nám chtělo Tokio omluvit za předešlý uplakaný den. Již od rána svítí na modré obloze slunce, ptáci pozpěvují a my se můžeme vydat na krátkou procházku po místech, kde jsme byli již tolikrát: klášter Zojoji, zrakům okolního světa skrytá svatyně Atago, z vrcholu tokijské věže pak prohlédneme celé město včetně majestátního a sněhem pokrytého vrcholu hory Fuji.

Koncert ve slavné Suntory Hall by měl být vždy pomyslným vrcholem turné. Tady v Japonsku je pro nás ovšem takovým koncertem každý. Je totiž úžasné sledovat zdejší publikum a jeho reakce na českou hudbu. Milují ji. Ne že by nemilovali žádnou jinou, ale cestuje-li český umělec do Japonska, je vlastně jeho povinností přivézt sebou i českou hudbu. V této souvislosti je třeba zmínit nejslavnější českou skladbu, Dvořákovu Novosvětskou. Jaký k ní máme vztah my? Nezevšedněla nám neustálým přehráváním a poslechem? Bojím se říci, že ano… Ale není to nakonec přirozené? Chodíme-li denně kolem Pražského hradu, všimneme si ho ještě? A zámek ve Vranově? Budeme před ním stát a den co den obdivovat jeho barokní tvary? Projíždíme-li po sté Českým středohořím, donutí nás ještě něco zastavit a rozhlédnout se, v jak ojedinělé krajině se právě nacházíme? A teď si představme, že k nám přijedou hosté někde z úplně jiné části světa a my s nimi navštívíme Pražský hrad nebo vranovský zámek nebo České středohoří. A vidíme, jak jsou uneseni krásou, jakou podobnou nikde neviděli. A my ji začínáme vidět jejich očima a jsme pyšní, že jim něco takového můžeme představit. A stejné je to s onou Novosvětskou. Při skladbě, kterou všichni již známe nazpaměť, sledujeme japonské obecenstvo, jak dychtí po každé melodii, po každé frázi, tahu smyčce, nádechu… V ten okamžik jsme nevýslovně šťastní, že jsme to právě my, čeští muzikanti, co dokáží předat vnímavému japonskému publiku takovou krásu; objevujeme v té staré, dobré a známé Novosvětské nové skryté vazby a harmonie a chvění a cítíme, že zrovna teď jsme svědky nevšední chvíle a události.

Takže zevšedněla nám Novosvětská? Ne, to jen my čas od času zapomeneme, jaký skvost nám byl darován.

Tokio 6.2.2015


HOSTÉ

Ten film se jmenuje Ztraceno v překladu a hraje v něm charizmatický Bill Murray a taktéž charizmatická a krásná Scarlett Johansson. Je to jemný film, snad proto, že ho režírovala žena, Sofia Coppola. Když jsem ho poprvé viděl já, nechtěl jsem věřit tomu, jak někdo dokáže tak věrně zobrazit pocity návštěvníků Japonska.

Za poslední týden jsem se o to několikrát pokusil i já. Strasti i radosti muzikantů jsou autentické; mám v tom přece jen pár desítek let zkušeností, ale postřehy o Japonsku zůstanou stále jen postřehy. Ano, mohu psát o tom, jak u každého vchodu do hotelu, restaurace, koncertního sálu vás personál přivítá a při každém odchodu vás pozdraví a poděkuje a požádá, abyste na sebe byli opatrní. Mohu psát o neuvěřitelném sortimentu zboží v obchodech; najdete zde opravdu vše, co potřebujete, včetně věcí, o kterých jste do té doby ani netušili, že byste je mohli potřebovat. Mohu psát o slušnosti v dopravě, třeba o tom, že pokud zrovna nepřelézáte koleje Shinkansenu nebo se nesnažíte přebíhat dálnici, nic vás tu nezajede. Mohu psát o tom, že vás nikdy nikde neodbydou a pokud se jim nepodaří vás uspokojit, omluví se vám. Mohu psát desítky dalších postřehů, ale nikdy, nikdy nebudu moci napsat, že Japonsko znám, že mu rozumím. Japonci se k nám budou vždy chovat jako k hostům, ale dál nás nepustí. Ač jsou otevřeni světu, svou kulturu, včetně té společenské, si hrdě hájí. A na tom není nic špatného. Respekt k jiné kultuře a slušnost vůči ostatním lidem, to jsou věci, kterými bychom měli začínat.

My tak činíme. Ryze český program z děl mistrů Smetany a Dvořáka, kterým jsme ukončili naše japonské turné, a jeden z nekrásnějších a akusticky nejdokonalejších sálu světa, osacká Festival Hall, plná spokojených posluchačů, je, myslím, tím správným důkazem kulturní tolerance a ukázkou vzájemného poznávání a obohacování.

Tak snad zase někdy, Japonsko!


Ósaka 8.2.2015

Dům u moře

17. ledna 2014 v 18:03 | biamart |  Z cest


Spící labutí jezero

25. prosince 2013 v 19:40 | biamart |  jen tak

Šimonův šplh

3. dubna 2013 v 23:19 | biamart |  jen tak
Šimon dnes přinesl trojku z tělocviku. Vyšplhal prý jen půl metru a vlastně mohl být ještě rád, protože jeho kamarád, nevyšplhav nikam, obdržel hnedle kouli. Nic se od mých školních let na uvažování učitelů nezměnilo. Ujistil jsem Šimona, že mi je nepříjemné, když kvůli nepozornosti přinese špatnou známku z důležitých předmětů, ale z jeho "šplhařských" schopností si žádnou velkou hlavu doma dělat nebudeme. Nakonec, vždyť je celý po mně. Myslíte, že jsem někdy někam vyšplhal? Vlastně ano, jednou... z ničeho nic. A jaký to byl blažený pocit, když jsem se dotknul stropu a všichni spolužáci tam kdesi dole zatleskali :-) Vždyť šplhat umí kdekdo. Ale jednou za život?... Tak Šimone, čekej na svou příležitost!

musím...

23. ledna 2013 v 23:30 | biamart |  Úvahy
Před pěti lety jsem, jako mnozí z nás, sledoval volbu prezidenta Poslaneckou sněmovnou a Senátem ČR. Stejně, jako mnohým z nás, i mně bylo na blití z té bezskrupulentní ukázky svinstva a vydíraní, které předváděli naši zastupitelé. Nevěřil jsem tomu, že se jednou uskuteční přímá volba, ale je tady a dík za to. Ani jeden z postupujících do druhého kola nebyl mým favoritem. Dokonce nepatřil ani k těm třem, mezi kterými jsem se rozhodoval.

Nicméně... Jednomu z nich je vytýkána podpora na sociálních sítích. No a? Jsou to volby. Že prý mu sdělovací prostředky "nadržují". Promiňte, nevšimnul jsem si. Co jsem si ale všiml, je to, že je proti němu, ale i proti jeho rodině vedena neuvěřitelně špinavá, nenávistná kampaň jak ze strany protivníka, tak ze strany, ze které bychom to měli očekávat nejméně, ze strany současného prezidenta a jeho nejbližších.

Neskončí pro mne svět, když vyhraje člověk, který je spolu s nynější hlavou státu jedním z hlavních představitelů a viníků společenského marasmu posledních dvaceti let. Neskončí… Jen mě bude mrzet, že cesta k normálně civilizované a slušné společnosti bude o to delší a bolestnější. Ale mohu se pokusit, spolu se všemi, co mají paměť a nenechají se tak jednoduše oblbnout, jít k volbám a tuto cestu zkrátit.

Kamila

9. prosince 2012 v 15:06 | Karel Kryl |  Dopisy


Filip

4. září 2012 v 23:36 | biamart |  jen tak

Nenáviděl klavír.

Od okamžiku, kdy jsme si k Filipovi sedli, abychom mu předali pár zkušeností, od chvíle, kdy jsme mu začali radit, jakým způsobem cvičit, aby využil čas a jenom nepřehrával, nenáviděl ho.

Jakýkoliv domácí trénink byl přerušován brekem, odbíháním od nástroje, odmlouváním a končil pravidelně jeho bolestí hlavy a naší bezmocí.

Po mnoha pokusech o domluvu jsme rezignovali. Protože hra na hudební nástroj patří k všeobecnému vzdělání, dostal za úkol alespoň dokončit 1. stupeň ZUŠky. Jakým způsobem ho ale absolvuje, jsme nechali na něm.

A tak začal cvičit sám. Přehrával od začátku do konce, nevracel se opravovat chyby a mi ho nechali.

…….

Filipovi je teď třináct. Ke klavíru sedá každou volnou chvilku, jen třeba na pár minut, a hraje své oblíbené majstrštyky: Ježkův Bugatti step, Mozarta, Rachmaninova, Joplinovy Ragtimy..

Paní učitelku šokoval, když jí oznámil, že bude pokračovat ve studiu.

Na konci srpna odlétal s prarodiči na prázdniny do Tuniska. Když na pingpongovém soustředění týden předtím koncertoval pro své kamarády, věděl jsem, že pokud bude v hotelu u moře klavír, neodolá.

A taky že ne.

Z Tuniska se vrátil jako barová hvězda.

Střípky z Japonska

3. dubna 2012 v 16:49 | biamart |  Z cest

STŘÍPKY Z JAPONSKA

Co napsat nového o zemi, kterou navštívíte již po osmé. Navíc, jedná-li se o Japonsko, tak extrémně lišící se od našeho "evropského" světa. Ať si říká kdokoliv, že Japonsko zná, pokud tam nežije roky, případně není sám Japoncem, nezná ho. Jsem o tom přesvědčen. A tak si dovolím napsat znovu pár "střípků", něco, co jsem snad ještě nepsal ve svých předchozích a nebo snad již zapomněl, nebo snad mi při každé návštěvě Japonska připomenou, čím nás, Evropany, cizince, pravidelně nadchnou.

YOKOHAMA

V Japonsku existuje několik sítí samoobslužných prodejen, nabízejících základní potraviny, pochutiny, nápoje, někde i alkoholické, hotová jídla, která si můžete nechat ohřát v mikrovlnné troubě, časopisy a drogistické zboží. Tyto obchody fungují nonstop a zaručí vám, že když nechcete, nemůžete umřít hlady. Tedy pokud máte peníze. Navíc jsou ve městech doslova na každém rohu, v exponovanějších místech, jakými jsou okolí nádraží i městských center, je naleznete ještě častěji.

Země, kde když je u nás dnes deset večer, je zítra šest hodin ráno

2. března 2012 v 15:10 | biamart |  Z cest

Název jsem původně chápal jako dvojsmyslný. Ale vlastně nevím proč, ta dvojsmyslnost jaksi unikla, snad proto, že s Japonskem se nelze srovnávat. Prostě se zde žilo a žije v paralelním světě. Ne jako, doopravdy. Tak, jak to znám z mých oblíbených béčkových i áčkových scifi filmů. A z těch scifi znám i něco, co bych přivítal jako nic jiného. Teleportaci. I to balení ještě dokážu zvládnout, těžce, velmi těžce, přiznávám, i tu cestovní horečku, stres, který pravidelně přichází již nejméně dvacet let, překonám a snad se nakonec tvářím přívětivě či dělám "mrtvého brouka". Ale ten let, těch více jak deset hodin v letadle, v sedačce, kde nejde nic, natož sedět, je pro mne utrpením neskonalým. Ne že bych záviděl, spíš se divím lidem, kteří dokáží vydržet téměř nehnutě, v jedné pozici, před sebou sem tam nějakou tu poživatinu nebo nejnovější hollywoodský "trhák" (uvozovky značí, že se nějak poslední dobou trháků neurodilo) nebo hru typu sudoku, golf či automobilové závody, a pak, prý, dokonce usnou!! Nechápu je a tak moc si přeji, aby nějaký chytrý člověk vymyslel způsob teleportace, vždyť už se to prý podařilo s nějakým atomem, tak v čem tkví ten problém???!!!

Vánoční Haleluja

23. prosince 2011 v 20:56 | bamart |  Úvahy
Každý den od té smutné neděle, kdy jsme šli se Zuzkou po koncertě zapálit svíčku na památku pana prezidenta Havla, stojím pod sochou svatého Václava. Nebrečím. Nezapírám, brečel jsem, ale teď již tu jen stojím, stejně jako spolu se mnou lidé, kteří dál přináší a zapalují svíčky, jež vytvářejí nové a nové kruhy kolem již dohořelých, zhasnutých ve větru nebo zmáčených občasným zimním deštěm a evokují dohasínající ohniště, které nás v pozdních letních večerech pálí do tváří, zatímco my do něj fascinovaně hledíme, neschopni odvrátit oči.

Isanghan jumal

10. listopadu 2011 v 22:08 | biamart |  Z cest

Byl to jeden z nejbláznivějších víkendů…. Rád cestuji, ale jen tak si zaletět na víkend do Malajsie nebo Karibiku, na Aljašku ani na pláž Karekare, známou z filmů Piano a o domorodém muži pronásledovaném jihoafrickým stopařem (jméno filmu jsem zapomněl a na netu se mi ho nepodařilo nalézt), to ne. Na víkend nejezdím ani na Jadran nebo do Vídně na vánoční nákupy. Bolest mi činí již jen pomyšlení na to, že se proplétám mezi tisíci a tisíci nákupní horečkou posedlých lidí. Ale i tato bolest bude malou součástí onoho podivného víkendu.

Navíc většinu víkendů v roce propracuji. Moje zaměstnání patří mezi ty životní chody a slasti poskytující a tudíž je de facto nepřetržité. Ne, nejsem řidič tramvaje ani pilot letadla, nepracuji v jaderné elektrárně, nesedím u pokladny v supermarketu ani nedržím pohotovost v krčské nemocnici.

A tak i tento bláznivý víkend byl pracovní, ale zároveň daleko, daleko od domova. O práci mluvit nebudu, ale o městě za sedmero horami a sedmero řekami ano. I když jsem ho poznal jen během krátkého, podivného víkendu.

Do Boeingu 777-200 na pražské Ruzyni jsem, spolu se Zuzkou a dalšími 259 lidmi, nastoupil ve čtvrtek, 20.10. v 19.30 našeho času, tj. v pátek, 21.10. ve 2.30 ráno tamního času a měl před sebou deset hodin sezení, hraní her a sledování filmů na obrazovce před sebou, popíjení vínka, koly, vody, kafe a pochutnávání si na večeři zvané Bibimbap, k jejímuž správnému "sestavení" dostanete i návod a, což bylo to nejnáročnější a nejméně úspěšné, pokusů o spánek nebo alespoň poskládání těla do pozice, v které by nebolelo a netrpělo.

číslo 045

4. srpna 2011 v 23:11 | biamart |  Úvahy

Přiznávám, že po tak dlouhé době, co jsem tady nepsal, by měl být můj příspěvek pořádná pecka. Není.

I když…. vlastně… svým způsobem… v prostředí kvantové fyziky a fyzikálně nepotvrzeného, ale matematicky spočítaného čtvrtého rozměru by mohla být. A v takovém prostředí, lépe řečeno v diskusním a filosofickém kroužku, zabývajícím se těmito úkazy - ač zcela nechápaje - se nacházím.

Předem nutno říci, že číslo 045 ani 450 či 504 a zbylé varianty téhož mi nic neříkají. Nejsou to má oblíbená čísla a každý, kdo se by se do dnešního dne chtěl nabourat do nějakého mého účtu, ať už bankovního či poštovního, mohl mít ulehčenou práci, protože tuto kombinaci čísel mohl vynechat.

Il mondo che vorrei

2. srpna 2011 v 0:05 | laura |  Dopisy

Moje milá Laura zpívá o světě, jaký je a jaký by chtěla.


Ze života rodiny

19. května 2011 v 13:30 | článek na facebooku |  Úvahy


Otec rodiny se vrací z práce a vidí, jak jeho děti sedí v pyžamech před domem a hrají si v blátě s prázdnými krabičkami od pizzy a číny, které jsou rozházené po celé zahradě. Vrátka na ulici jsou otevřená dokořán, zrovna tak dveře od auta, uvnitř leží pes čerstvě vyválený v blátě a nikde ani stopa po druhém psu. Muž vešel do domu a uviděl ještě větší nepořádek.

Lampa převrácená a běhoun skrčený u zdi.

Uprostřed pokoje hlasitě hrála televize a jídelna byla zaházena hračkami a různými díly šatníku.

Je nejvyšší čas...

2. května 2011 v 11:55 |  Dopisy


Věnováno...

8. února 2011 v 19:23 | biamart |  Dopisy

Věnováno slečně, která
jela v pondělí, 31. ledna 2011, v den, kdy končilo 1. školní pololetí, po 13. hodině
autobusem číslo 118 ze Spořilova na Roztyly,
pak metrem, ve kterém řidič svým otráveným hlasem informoval o stanicích, včetně "ukončete nástup…" a tak dále, na I.P.Pavlova, pak ještě dvaadvacítkou,
směr Národní divadlo, kde jsem vystoupil.
Měla pecky v uších a
zářily jí vlasy a mile se na mne usmála.
A já zapomněl…

zapomněl, protože…

… protože je zima, hnusně, prší, sněží, klouže,
je vlezle a je tma ze všech Tmí, Tem, Tmů nejtemnější…
(Kruci, jak to napsat mám,
Tmou se nezaobírám,
Tma mě děsí, je jí plno všude,
ten kousek světla, co z ní zbude, nestačím užít.)

Kam dál